2006

Na Tři krále vyrazili stříbrští ostrostřelci do Rakovníka, kam byli přáteli z místního sboru pozvání na Ples Rakovnických ostrostřelců.

Dopravu zajišťoval Autopilot, takže cesta proběhla bez větších problémů. Střelci se ubytovali v tzv. Turistické ubytovně Sport; bohužel až posléze vyšlo najevo, že jde ve skutečnosti o ubytovnu ukrajinských dělníků.

Při zahájení plesu napochodovali do sálu oba sbory a vystřelili čestnou salvu. Poté příslušníci obou sborů přednesli píseň „Hymna domobrany“ a nezbytnou titulní píseň z filmu Anton Špelec – ostrostřelec. Ve zpěvu zvláště vynikal bývalý setník S.S., který nejenže znal, na rozdíl od ostatních, celý text, ale měl také nádherně nakroucený knír, což jeho projevu dodávalo patřičné důstojnosti.

Na skvěle organizovaném plese probíhalo vše hladce; k tanci a poslechu vyhrávala dívčí skupina The Apples, přestávky mezi jednotlivými sériemi vyplňoval bohatý program – zvlášť pikantní byl kankán. Velký úspěch sklidili stříbrští střelci praktikováním springingu – skákáním z pódia do publika. Stříbrští také nezištně vypomáhali s vydáváním hodnotných cen z tomboly.

Bohužel jednou z cen v tombole byl čerstvě střelený divočák. Někteří příslušníci stříbrského sboru dostali smělý nápad divočáka ukrást, což také vzápětí realizovali. Nebohý kňour tak skončil pod tújemi před kulturním domem, zaházen sněhem. Hostitelé samozřejmě vzápětí zjistili absenci hlavní ceny a začali se po praseti dotazovat. Dle krvavých skvrn na uniformách pachatele snadno identifikovali, ale všichni stříbrští svorně tvrdili, že o praseti nic neví. Nutno podotknout, že někteří o něm opravdu nevěděli...

Když se situace stávala pomalu neúnosnou, začal mezi stříbrskými střelci převládat názor, že je třeba prase urychleně vrátit. Spor o vrácení prasete dokonce eskaloval vzájemnou inzultací, což stříbrským na již tak pošramocené pověsti zrovna nepřidalo. Nicméně zdravý rozum zvítězil a o půlnoci se tak do kulturáku vydal průvod připomínající pohřební průvody z antických tragédií – čtyři ostrostřelci, svorně vlekoucí štětináče. Upřímnost a odvaha s jakou se stříbrští ostrostřelci k činu doznali, napomohla tomu, že jim bylo odpuštěno, ba co víc; rakovničtí zakončili celou kausu sprškou štamprlat, přičemž upřímně ocenili snahu stříbrských ostrostřelců o udržení společenského ruchu.

Po skončení plesu se stříbrští nechali tajemnou Vladěnou nalákat do Garáže, kde pokračovali v nezávazné společenské zábavě. Nejmenovaný střelec, jsa Vladěnou zhrzen, neposečkal na zbytek sboru a sám vyrazil za Ukrajinci na ubytovnu. Cestou se nočních chodců dotazoval na cestu k ubytovně Sport, kterou ovšem nikdo z místních neznal (nebo nechtěl znát), takže nebožák tradičně zabloudil. K ránu byl šťastně nalezen pomocí mobilního telefonického spojení.

2006/02 – Čestná stráž a salvy při Pochodňovém průvodu k Hornickému skansenu

Zajímavostí této, pro stříbrské střelce již rutinní akce, bylo zahájení průvodu salvou střílenou z oken prvního patra restaurace Zlatý kalich. (11.2.06)

2006/05 – Historická ukázka „Vítání následníka trůnu“ u příležitosti příjezdu historického vlaku s parní lokomotivou „Šlechtična“

U příležitosti výročí osvobození a konce II. Světové války pořádal plzeňský Iron Monument Club 6.5.2006 již 10. ročník hvězdicových jízd zvláštních vlaků s parní lokomotivou 475.111 "Šlechtična" a historickými osobními vozy po tratích v okolí Plzně. Již po třetí bylo cílovou stanicí i město Stříbro.

Vzhledem k tomu, že se „mašinkáři“ snaží v cílových stanicích zabezpečit pro cestující program (na dobu nutnou k přepřažení lokomotivy), oslovili letos s žádostí o spolupráci i stříbrské ostrostřelce.

Vymyslet program na cca 20 minut není zrovna lehká záležitost a tak se po usilovném přemýšlení uchytil nápad přivítání nějaké celebrity z doby, která historicky koresponduje s ostrostřelectvím, tedy z doby Rakouska – Uherska. Volba padla na následníka trůnu Arcivévodu Ferdinanda d´Este a to především pro jeho vřelý vztah k Čechám (sídlil na Konopišti) a také pro jeho sňatek s Hraběnkou Chotkovou, který si prosadil proti vůli celého dvora a kterým znemožnil svým dětem následnictví.

O ztvárnění jednotlivých postav byli požádáni herci místního ochotnického spolku DIVOCH, kteří se svých úloh zhostili s chutí a skvěle. Mimo kompletního sboru stříbrských ostrostřelců uvítali následníka také zástupci Sboru rakovnických ostrostřelců, zástupce pražských ostrostřelců a v neposlední řadě dodali lesku svými parádními uniformami a praporem členové Hornicko – historického spolku Stříbro. Vojenskou eskortu zajišťovali příslušníci 35. regimentu z Plzně.

A tak v sobotu před polednem dorazil na vyzdobené stříbrské nádraží zvláštní vlak s netrpělivě očekávaným arcivévodou, který z okénka vagónu důstojně kynul svým milým poddaným. Na slavnostně vyzdobeném perónu ho přivítal setník stříbrských ostrostřelců p. Nedbal, který mu podal hlášení a provedl přehlídku nastoupených sborů a horníků. Poté byl oficiálně přivítán zástupci obyvatelstva, sedláky i místní chudinou a pohoštěn tradičním chlebem a solí. Načež se slova ujal tak trochu zmatený starosta města (v excelentním hereckém podání; nejednalo se o p. Svobodu), který přednesl brilantní projev k jeho milosti. V průběhu projevu byla vystřelena na komando rakovnického setníka p. Mikesky nezbytná salva. Poté propukly nadšené ovace, které byly ovšem přerušeny podlým pokusem o atentát. Z davu se zákeřně připlížil podezřelý mladík a zahájil na následníka střelbu z revolveru. Naštěstí byl včas zpozorován stříbrským setníkem, který neváhal a zaštítil jeho milost vlastním tělem. Ostatní členové sboru eliminovali prchajícího útočníka palbou a následně jej zadrželi. Následník trůnu byl nezraněn evakuován zpět do vagónu. Nezbývá, než dodat, že v Sarajevu takové štěstí neměl...

Po skončení ukázky byli hosté z Rakovníka pohoštěni v „ostrostřelecké“ restauraci U Vilíma a poté pro ně byla připravena prohlídka Městského muzea. Měli tak exkluzivní možnost prohlídky nových expozic muzea a to ještě před jeho oficiálním otevřením.

Po celkové rekonstrukci bylo slavnostně otevřeno Městské muzeum ve Stříbře a stříbrští ostrostřelci u toho samozřejmě nemohli chybět. Už proto, že v muzeu je samostatná ostrostřelecká expozice.

Na akci také vystupovali umělci z Prahy, hlavně takový dlouhán v umolousaných manšestrákách, jmenoval se Hůlka, nebo tak nějak. Všichni z něj byli paf a přitom náš bývalý setník zpívá mnohem líp...!

2006/06 – Manévry rakovnických ostrostřelců v Třeskonicích; účast v bitvě

Akce se zúčastnilo šest příslušníků stříbrského sboru. Na střelnici v Třeskonicích se 11.6.2006 konaly Výroční střelby Rakovnických ostrostřelců a posléze manévry, kterých se zúčastnili i stříbrští ostrostřelci.

Manévry simulovali dobití kóty bráněné střelci a polním hmoždířem. Útoku předcházela dělostřelecká příprava – palba ze tří děl, včetně dopadových pyrotechnických efektů.

Poté vyrazily do útoku ostrostřelecké rojnice. Stříbrští ostrostřelci postupovali po pravém křídle spolu s loketskými. Útok probíhal dle pravidel boje pěchoty z konce 19. století, tzn. Že jednotlivé řady střelců postupovali v rojnicích a pálily salvami. Po salvě celá řada v kleče nabíjela a předešla je řada následující. Ve skutečném bitvě takovýchto řad bylo až deset za sebou.

Během postupu byli ostrostřelci podporováni šrapnelovou palbou, což se rakovnickému levému křídlu stalo málem osudným. Po zdecimování předsunutých nepřátelských dělostřelců vydal rakovnický polní velitel rozkaz ke zteči, čímž celá jednotka vběhla do dopadového pole finální dělostřelecké podpory. Naštěstí si včas uvědomil svůj omyl a dal rozkaz k ústupu.

Stříbrští a loketští střelci na pravém křídle se nedali ke zteči strhnout a vyčkali na svých postech. Mohli tudíž přesnou střelbou krýt ustupující levé křídlo a svojí rozvahou tak zabránili větším ztrátám.

Po poslední salvě zápalnými granáty bylo veleno ke zteči a celá linie proběhla plameny a dýmem a prudkým bodákovým útokem kótu dobyla. Na straně stříbrských ostrostřelců byli dva ranění střelci.

Po úspěšném splnění úkolu následovala řádná oslava spojená s vepřovými hody, ke kterým dle renesančního způsobu vyhrávala živá hudba. Následkem vynikajícího rakovnického piva Bakalář, jenž bylo vítězným vojskům čepováno zdarma, se celkové ztráty stříbrských střelců zvýšily o několik padlých.

Na této akci spatřil světlo světa dnes již zažitý termín „rozvocasenka“, což je jakási alternace rozhalenky, ovšem na úplně jiném místě uniformy. Nejmenovaný autor této oděvní úpravy neváhal a za všeobecné pozornosti přítomných dam „rozvocasenku“ předvedl.

2006/06 – Reprezentace obce Svojšín u příležitosti hodnocení obce v rámci Evropské komise

Zástupci Evropské komise přijeli hodnotit obec Svojšín, která minulý rok vyhrála titul „Vesnice roku“ a reprezentovala tak Českou republiku na evropském kolbišti. Na žádost starosty Svojšína p.Petráně vítali stříbrští střelci členy komise před svojšínským zámkem. Akce se zúčastnilo čtyři příslušníci sboru a nový člen – kadet M. Juriga.

Po skončení oficialit probíhal obligátní raut, na kterém již tradičně někteří členové sboru odhodili zábrany. Například střelec M.S., o kterém nikdo netušil, že se vyzná v mezinárodní kopané, bodře halekal na irského komisaře: „Ireland - fotbal oukej!“, plácaje ho při tom do zad, až Irčanovi vyhrkly slzy. Když se ostrovanovi povedlo vysmeknout a zmizet, zaměřil hrdinný střelec svou pozornost na opodál stojícího snědého cizince. Když zjistil odkud cizinec pochází, nadšeně ho chytil kolem ramen a vykřikl: „Italy – taky fotbal oukej!“ V podobném duchu se konverzace nesla celý večer...

2006/06 - Tradiční účast na stříbrském procesí s obrazem Panny Marie Bolestné

Akce, za účasti čtyř příslušníků sboru probíhala podobně jako před rokem, jen s tím rozdílem, že došlo i k slavnostním salvám. Ostrostřelce, kteří se domnívali, že doprovodem obrazu do kostela jejich povinnosti končí, poutníci neplánovaně usadili vedle hlavního oltáře, kde museli sedět po celou dobu mše (cca 80 min – byla dvojjazyčná). No, ale co naplat – nejen chlebem živ je člověk.

Čtyřčlenný odřad stříbrského ostrostřeleckého sboru (jeho setnictvo p. Nedbal, S Smolík, Juriga + Juriga) se vypravil do Hradce Králové na oslavy kulatého 140. výročí bitvy u Chlumu –slavné to bitvy prusko-rakouské války, ve které to Rakušáci (potažmo také my – Češi) definitivně projeli.

Stříbrští se spolu s kolegy z Lokte a Rakovníka zúčastnili řady slavnostních nástupů, pochodů a pietních aktů, takže na sklonku prvního dne byli řádně „ušoupaní“. V podvečer se raději spolu s rakovnickými jali okupovat hospodu U bílého jednorožce, kde nad nejedním žejdlíkem řádně upevňovali frontové kamarádství.

Při nástupu na noční pochodňový průvod si jeden z nejmenovaných střelců (kterému je vždycky, když ho potkáme špatně) dal pro radost šlupičku, načež přiletěl nějaký afektovaný Prušák, řvaje, že jsme bez honoráře, což ale nikdo nechápal, páč nikdo honorář přislíben neměl. Ještě chvíli a odčinili jsme na zpupném Prajzovi porážku u Sadové...

Návrat do ležení proběhl okolo půlnoci, nicméně hrdinný stříbrští střelci uložili kadeta a ještě vyrazili na, s velkou mírou tolerance řečeno, rockovou zábavu do hospody U polních myslivců. Tříčlenná (a pravděpodobně bezejmenná) kapela hrála naprosto vše od Beatles po Kabáty, i když stále stejným rifem. Značně podroušené, takřka ze sta procent mužské publikum se dobře bavilo, odolnější jedinci se dokonce pokoušeli o taneční kreace. Mátožná zombie v rozličných uniformách, spoře osvětlené na grilu hořícími klobásami, dodávaly celé scéně jemně bizarní atmosféru.

Druhý den byla slavnostní zádušní mše u Baterie mrtvých, na kterou dokonce přiletěl helikoptérou nějaký vládní potentát, který měl tak perfektní ochranku, že se nikomu nepodařilo ho byť jen zahlédnout, takže dodnes není jisté, o koho se jednalo. Není divu, že se obklopil masou bodyguardů; zřejmě se mu často nestane, že defiluje před možná tisícovkou chlapů s kvérama, o jejichž levicovém smýšlení lze s úspěchem pochybovat.

Pak následovala vskutku monstrózní bitva, při které vzala za své celá, k tomu účelu postavená vesnice i s kostelem. Množství účinkujících, věrné pyrotechnické efekty a hořící stavby skvěle ilustrovali autentičnost skutečné bitvy. Jeden postřeh: řvaní velitelů, které v klidu působí až nepříjemně, má v bitevní vřavě své opodstatnění – voják si musí nutně připadat naprosto ztracen a jeho součinnost s jednotkou může zajistit jen plnění náležitě intenzivních povelů.

Skvrnou na dokonalém prožití celé akce byl fakt, že jeden ze stříbrských střelců, který měl akci na starost a dle svých slov se účastnil šesti předešlých ročníků, opomněl stříbrský sbor s předstihem zaregistrovat, takže stříbrští střelci neměli nárok na pamětní medaili ani na praporovou stuhu. S notnou dávkou trpkosti tak byli přinuceni sledovat dekorování ostatních sborů a jednotek, jakkoliv se sami účastnili všeho dění.

Sympatickou tečku za tímto nešťastným intermezzem udělali loketští ostrostřelci, kteří stříbrským, nevěda, že tito již obdrželi medaile jakožto pětatřicátníci, nabídli pro spolek přenechání jedné ze medailí svých. Takovážto vzácná solidarita je ponejspíše možná již jen mezi ostrostřelci....

Na pozvání ctihodného starosty senomatského, hostokryjského a nouzovského pana Tomáše Valera, takto ostrostřeleckého čekatele, účastnili se stříbrští střelci na sklonku léta Obecních slavností. Slavnosti představovaly celodenní kaskádu různých akcí, srdce ostrostřelcovo těšící. Záminkou pro uspořádání oslav bylo otevření nových veřejných záchodků, což samo o sobě bylo velmi interesantní.

Slavnosti začali pochodem po nouzovské návsi a položením věnce u pomníku padlých ve světové válce. Poté bylo na návsi zinscenováno zadržení pytláka; hlídka rakovnických střelců chytila výrostka, jenž pytlačil na hraběcím bažanty, maje dokonce jednoho živého v pytli (odtud slovo pytlák). Zápletka byla vymyšlena tak, že bažant při prohlížení pytle uletí a jeden ze střelců ho pohotově sestřelí. K bezúhonnému sestřelení bažantově, měl nebohý opeřenec na hrabáku dostatečně dlouhý provázek, za který ho při výstřelu druhý ze střelců měl strhnouti k zemi, neb střelba byla pochopitelně slepá. Leč člověk míní a příroda mění. V kritický okamžik se provázek přetrhl a pták tak nečekaně nabyl svobody, tudíž i ona pohotová a přesná střela se tak trochu minula účinkem... Pytlák byl na místě setníky odsouzen k deseti ranám šavlí naplocho přes zadek a rozsudek byl bez prodlení vykonán. Toť vzor soudobé moci justiční...!

Po obědě v nouzovské hospůdce se společnost přesunula na střelnici, kde proběhly střelby na malovaný terč „O pohár senomatského starosty“. Střílelo se, jak jinak, perkusními předovkami a stříbrští obsadili druhé, třetí a páté místo; úspěchem je i regulérní trefa stříbrského kadeta, neboť trefit terč se nepodařilo takřka polovině zkušených fronťáků.

Program pokračoval dalším kladením věnců, tentokrát u pomníku padlých obce Senomaty; poté následovalo slavnostní defilé sborů na senomatské návsi a slavnostní nástup.

"Po čase trvání defilírky radnici místní násilím vzala banda živlů jakýchsi, kterážto jala se v ní hospodařiti po svém. Rebelové odmítajíc se vzáti, či rathaus vydati, uráželi hrubě představené obce, ba po nich okny páliti z kvérů začali. I vida, že majetek obce, jakož i dokumenty státní v ohrožení jsouce, nezbylo než páně starostovi k nastolení pořádku silou branou veleti.

Setníci obou sborův k nástupu v rojnice veleti ráčili a střelci tak salvu přesně mířenou do oken rathausu vypálili. Stříbrští, jak sluší se na přespolní, hrdě v řadě první, za nimi pak rojnice rakovnická.

Při domněnce, že salvy první zlotřilce zastrašili, vysláni byly parlamentáři, s nabídkou ušetření životů za zbraní složení. Toto velkorysou nabídku v zavilosti své zločinci odmítnuvše, výsměch si ze smrti své tropili, pohrdaje životem, Bohem i mocí státní.

Nezbylo, než vzíti rathaus mocí zpět. Po řadách přibližovali se střelci kupředu, přesnou střelbou se kryjíc. Na rynku tom však volného placu převelice bylo a ničehož k úkrytu a tak zakrátko leželo pár střelcův hrubě raněno. Ostatní však nezaleknuti nezadržitelně k rathausu se ubírali až veleno k poslednímu šturmu bylo. Na komando to vyrazili střelci z hrdel „Hurrrah!“ a neohroženě vpřed se vrhli. Když dosáhnuty byly zdi radniční, zpola vyhráno bylo, neb lapkové již z oken páliti nemohli a uvnitř k obraně poslední se hotovili. Střelci jim však vydechnouti nedali, dovnitř hned se hrnouce. Vpředu dva ze střelcův stříbrských s tesáky obnaženými v rukou, ostatní za nimi – rameno na rameno.

Vida lumpové odhodlání železné v tvářích reků ostrostřeleckých, neunesly tíž svoji a houfně v zajetí se vydali.

I vyvedeni z rathausu vzbouřenci byli a soud polní neb stanný nad nimi v místě vykonán byl. Jeden z nich sám si ortel vybral, byvše na útěku zastřelen. Nad ostatními soud se ustrnouti ráčil a k moci soudní, řádného soudu zemského je odporoučel. Ne tak nad vůdcem bandy, jenž po právu a pro výstrahu ostatním na místě četou zastřelen byl."

Po skončení slavné bitvy a popravě vůdce vzbouřenců (mimochodem; o účast v popravčí četě obrovský zájem) mohlo konečně dojít k slavnostnímu otevření veřejných záchodků. Oba setníci se vydali do útrob zdejšího kulturního domu, kde se záchodky nacházeli, aby je slavnostně pokřtili. Stříbrský setník měl tu čest pokřtít DÁMY (ha, ha). Spolu s nimi se tam vydal i reportér s mikrofonem, který rozhlasově komentoval dění uvnitř. Přesně v okamžiku, kdy se z tlampačů ozval charakteristický záchodový zvuk (hádejte jaký...), vystřelili nastoupené sbory salvu a záchodky mohli býti považovány za otevřené.

Poté následovala volná zábava, která plynule přešla do zábavy taneční. Na zábavě proběhly již tradiční nástupy, zpěv Antona Špelce a obligátní salvy. Zajímavostí byl křest obecního bylinného likéru, který nebyl vůbec špatný (něco mezi becherovkou a fernetem).

O půlnoci byl přistaven autobus, který stříbrské ostrostřelce odvezl do Rakovníka, kde nocovali a bylo to jen dobře, páč někteří se začali živě zajímat o starostovu nezletilou dcerku a její kamarádku. Po uložení kadeta, si hrdinní střelci uvědomili, že noc je ještě mladá a vyrazili vstříc nočnímu městu.

Po cestě dostali nápad, vytáhnout s sebou do šumu slečnu Magdu, takto též ostrostřelkyni a navíc dceru (zletilou) rakovnického setníka p. Mikesky. I neváhali u Mikesků zazvonit, byť byla hodina po půlnoci. Všichni se těšili na roztomile rozespalou dcerku setníkovu; o to větší byl úlek, když místo děvčete se ze vrat s hromováním a tasenou šavlí v ruce vyhrnul setník sám. Není divu, že se takto zaskočeni nezmohli na víc, než přihlouplé: „Dobrý den, pude Magda ven?“ Statečný setník vida, že se nejedná o noční loupežné přepadení, ale pouze o přátelskou návštěvu kolegů – ostrostřelců, poněkud zmírnil a ke zklamání všech sdělil, že dcera doma není.

Stříbrští střelci se tedy vydali sami nazdařbůh okružní cestou po rakovnických podnicích. Jeden ze střelců se ímrvére dožadoval navštívení Garáže, kde se, jak doufal, opět setká s tajemnou Vladěnou. Bylo mu v tom však zabráněno a aby se předešlo jeho další noční anabázi byl spolu s ostatními převezen dročkou do penziónu, kde všichni konečně usnuli spánkem spravedlivých.

U příležitosti Dnů evropského dědictví byla opětovně slavnostně otevřena rozšířená expozice Hornického skansenu. Dále si místní Hornicko-historický spolek připomínal výročí 200 let od otevření tzv. Červené lávky – mostu přes řeku Mži. U obou akcí asistovali i stříbrští ostrostřelci.

Ještě předtím však slavnostním výstřelem před stříbrskou radnicí zahájili samotné DED. Zahájení se kromě pana starosty, zúčastnila delegace z partnerského italského města Fano, kterou tvořil místostarosta Fana se svým kolegou neurčité funkce (bodyguard, tajemník, či snad přítel?). Jméno si nikdo bohužel nezapamatoval, protože stříbrští střelci ho okamžitě, dle jeho evidentní podoby s pohádkovou postavičkou, přejmenovali na Černokněžníka Zababu.

Na akci měl sbor poprvé nový, zatím ještě provizorní „frontovej“ prapor, který vlastnoručně maloval S. Smolík.

2006/09/10 – Reprezentace města Stříbra na Stadtfestu v partnerském městě Dünkelsbühl (D)

Druhý den tohoto náročného víkendu vyrazil takřka kompletní sbor do německého Dünkelsbühlu, kde na místním Stadtfestu reprezentovali město Stříbro.

Jelo se autobusem, spolu s horníky, hasiči a ochotníky. Poměrně dlouhá cesta ubíhala klidně a celkově poměrně nudně a snad právě proto Standa S. „vystřihl“ skvělou etudu na téma „Plný močák v autobusu na dálnici“. Už na Přimdě u pumpy zakoupil pár piv, která navzdory varování ihned labužnicky zkonzumoval. Po dalších sto kilometrech na německé dálnici se začal zprvu nenápadně ošívat. Posléze na něm byla určitá nervozita již hodně patrná, navíc začal klást řečnické otázky typu: „Nebude už pauza? Co bude s tou přestávkou? To se jako stavět nebude celou cestu...?!“

Karosa se však dál nezadržitelně polykala kilometry autobahnu a tak Staník přitvrdil a začal skoro hystericky vykřikovat směrem k řidiči: „Řekněte někdo tomu šoférovi, že jestli nechce čistit sedačky, tak ať sofort zastaví!“ To už se však jeho prekérní situací bavil celý autobus...

„Ty vole, je to fakt kritický...!“zaúpěl Staník a vyhrkly mu slzy. Na to byla konečně zprostředkována nouzová zastávka a Staník za všeobecné pozornosti odhopkal do porostu, riskujíc tučnou pokutu v ojrech. Po dalších pěti minutách jízdy následovala plánovaná přestávka na komfortně vybaveném odpočívadle...

Konečně výprava dorazila do Dünkelsbühlu, což je nádherné historické město, jehož centrum tvoří více než 600 památkově chráněných, převážně gotických hrázděných budov. Výpravy se hned ujal místní krajánek Pépi, který byl především odborník na nepřebernou škálu zdejších piv. Po zjištění, že jednotná cena velkého piva je pouze 2,-€ bylo o dalším programu víceméně rozhodnuto.

Posilněni několika výtečnými weißbiery se stříbrští ostrostřelci zúčastnili slavnostního průvodu městem. V průvodu defilovala řada historických jednotek a kostýmovaných skupin a lze jen těžko odhadnout celkový počet účinkujících. Stříbrští během pochodu sklízeli nadšené ovace a potlesk na otevřené scéně a to především proto, že jako jedni z mála předvedli bezchybnou defilírku. Poté průvod napochodoval na místní náměstí, kde proběhli nezbytné oficiality. Řečnil i náš pan starosta, jsa oděn i s chotí v historické kostýmy. Kostým paní starostové byl zvlášť efektní – klasicistní černé krajkové šaty, doplněné kloboukem se širokou krempou a pavími pery. Okamžitě si vysloužila přezdívku „Dorota Máchalová“.

Na závěr slavnostního zahájení došlo k výstřelu čestných slav. První salvu vystřelili němečtí kolegové – ostrostřelci, kterých bylo pravda asi osmdesát, ale z toho takových čtyriasedmdesát členů byla kapela. Všech šest činných německých střelců vystřelilo salvu ze svých ručnic, ale extra šupička to teda nebyla. Zato salva šesti stříbrských lorenzů v stísněných prostorách středověkého rynku způsobila nefalšované nadšení veškerého osazenstva. Jako bonus přidali stříbrští svůj majstrštyk – postupnou salvu. Ovace nebrali konce...

Poté byla celá výprava odvelena na rathaus k slavnostnímu obědu. Vegetariánská frakce střeleckého sboru, nechtíc riskovat schweineschnitzel nebo ovarové koleno, jala se vědecky degustovat kvalitu zdejšího moku. Brzy se k nim připojil i stříbrský pan starosta s Dorotkou, černokněžníkem Zababou a jeho asistentem. Ke cti pana starosty budiž přičteno, že zcela samozřejmě začal všechny přítomné hostit poctivými půllitry, k pramalé radosti obou Italů, kteří na takovéto pivní orgie očividně nebyli zvyklí.

Poté se na návrh pana starosty společnost přesunula do místního pivovaru, kde zábava pokračovala ve stejných intencích. Jen oba Italové, kteří pravděpodobně očekávali nějaké povyražení v jiném duchu, byli viditelně zklamáni. Po pár žejdlících kvasnicového ležáku se starostenský pár z důvodu jakési další oficiality omluvil a zanechal nebohé Italy ve společnosti hrdinných střelců, kteří již měli „zahřáté motory“. Italové se evidentně trápili a se sebezapřením dopíjeli půllitry, o kterých si naivně mysleli, že jsou poslední. Mírek, který již vyčerpal téma „Italy – fotbal oukej!“, jim okamžitě objednal další a případné protesty zavčasu zažehnal přednáškou, která by se dala nazvat „Pivo, jeho kulturně-sociálním funkce v České republice“. Teatrálně jim ukazoval plný, orosený půllitr a soustavně opakoval: „Bír – ček sport nambr van!“ Zababa jen zoufale koulel očima a jeho asistent strojově opakoval: „No beer, please...“ Nicméně Mírek nepovolil a donutil je pivka dopít, načež assistento pantomimicky naznačoval že si potřebují odpočinout, což Zababa potvrdil tím, že se svému kolegovi zhroutil do náručí.

Dočasný odřad stříbrského sboru nechal Italy svému osudu a jal se hledat zbytek jednotky. Následkem neznalosti terénu a poctivé degustace, se však chrabří rekové záhy ztratili, což je však nikterak nerozhodilo. Vesele bloudili mezi stánky s historickými řemesly a ostatními atrakcemi, přičemž budili zaslouženou pozornost. Co deset metrů byly zastavováni místními obyvateli, kteří se s upřímným zájmem dotazovali na původ uniforem i střelců. V Dünkelsbühlu skončila po odsunu velká část stříbrských Němců, takže po zjištění, že příslušníci sboru pocházejí ze Stříbra, stali se tito velkou atrakcí. Dojatí staříci střelcům vyprávěli, kde před válkou žili, jaké měli hospodářství a podobně. Dokonce přiváděli své děti a vnuky a s pýchou ji krajany ukazovali. Někteří si dodali odvahy a požádali o možnost vystřelit si z ostrostřeleckých perkusek, což jim samozřejmě bylo umožněno.

Povzbuzeni tímto úspěchem kráčeli hrdinní střelci bulvárem a pozdravováni davem nutili kolemjdoucí ku střelbě, co prach stačil. Mírek dokonce přiměl k výstřelu asi tak devadesátiletou, celkově paralyzovanou babičku na elektrickém invalidním vozíku, což byl docela slušný výkon. Když jí začal narovnávat zkostnatělý ukazováček, aby ho mohl prostrčit lučíkem flinty, tak se sice babi trochu bránila, ale nakonec byla ráda. Její strnulý úsměv se skelným pohledem byl toho důkazem...

Dle nekončící série výstřelů dislokoval zbytek sboru své ztracené členy a po šťastném shledání byl sbor opět kompletní. Zábava pokračovala v podobném duchu až do pozdního odpoledne...

Stříbrští se stali miláčky místních obyvatel; sám dünkelsbühlský starosta jim osobně dotáhl lavice a stůl a staral se o nepřetržitý přísun plných korbelů. Někteří místní se snažili udržet se stříbrskými krok, leč marně. Zajímavý byl jakýsi mladík v kostýmu žebravého mnicha (alespoň doufám, že to byl kostým), který byl velmi družný. Pořád vykřikoval „Ich liebe bier...!“ až usnul naznak na chodníku, maje záda podepřena třiceticentimetrovým obrubníkem.

Jelikož se den nachýlil, byl čas vyrazit k domovu. Cesta ubíhala poklidně, jen byla poměrně často přerušována zastávkami na močení a následné doplnění tekutin v dálničních dragstorech. Stříbrští střelci si krátili čas nefalšovanou keltskou fackovačkou; ke všeobecné pohodě přispěl i jeden z horníků, známý pod přezdívkou Etašuk, který se zmocnil palubního mikrofonu a neopakovatelným způsobem komentoval jízdu pro něj neznámou bavorskou krajinou.

Po příjezdu do Stříbra byla ještě tradiční „dokopná“v restauraci U Vilíma, zpestřená akční zápletkou s v autobusu zapomenutým (Nedbiho) fotoaparátem.

V polovině září vyrazili stříbrští střelci spolu s horníky na tradiční setkání hornických měst, tentokrát do Příbrami.

Hned po příjezdu a ubytování začal kolotoč pochodů, nástupů a pietních aktů, které stříbrští ostrostřelci zdobili svojí přítomností.

Program slavností začal na Březových horách – místě největší důlní katastrofy v dějinách hornictví, při které zahynulo víc jak tři sta havířů. Pietní akt proběhl před nastoupenými hornickými spolky u Památníku obětem neštěstí. Jeden z věnců k památníku položil i stříbrský setník P. Nedbal. Na závěr smutečního aktu vypálili stříbrští čestnou salvu.

Stříbrští ostrostřelci jako svoji privátní iniciativu položili věnec k Pomníku padlých ve světové válce. K návštěvě komunistického lágru Vojna bohužel z časových důvodů nedošlo.

Pak následoval více méně volný program, kdy bylo možné navštívit Hornické muzeum, jednotlivá důlní díla apod. Ostrostřelci se bohužel v hornických záležitostech, natož v Příbrami samotné, příliš nevyznají a tak záhy vyhledali azyl příjemné hospůdky. A jistě to nebylo náhodou, že neomylně zamířili do nejvyhlášenější havířské hospody „Na vyhlídce“, kde se k nim šťastnou shodou okolností přidal i stříbrský lékař, takto také člen Hornicko - historického spolku, MUDr. Plecháč.

Po příjemném posezení, při kterém doktor ostrostřelce uklidnil tvrzením, že alkohol pod lékařským dohledem neškodí v jakémkoliv množství, se střelci s exkluzivním doktorovým doprovodem vydali na prohlídku hornických pamětihodností. A prohlídka to byla vskutku zajímavá; ostrostřelci dokonce sfárali do starého dolu Vojtěch a s pomocí mladičké průvodkyně absolvovali prohlídkovou trasu několika štolami. Nutno přiznat, že některé dotazy a poznámky již poněkud uvolněných ostrostřelců, slečnu průvodkyni trochu dekoncentrovali a výklad tak pozbyl koncepčnosti. Nejvíce jí ovšem rozhodil doktor svým krátkým monologem na téma: „Ochrana zdraví v nepříznivých mikroklimatických podmínkách důlního díla“. Zde krátká ukázka:

„Slečno, jestlipak máte trenýrky s dlouhejma rukávama? To je furt samá šňůrka do prdele a pak to marodí s vaječníkama...!“

Nakonec ještě část ostrostřelců schválně sešla z vytyčené trasy, čímž absolvovali další prohlídkový okruh, včetně neplánované prohlídky důlního parního stroje a tak když je slečna průvodkyně po půl hodině našla, byla asi ráda, že je mohla vyhodit na světlo boží....

V Hornickém muzeu byla slavnostně otevřena úzkokolejná dráha hornického vláčku; u příležitosti jejího otevření byli stříbrští požádáni o slavnostní salvu a samozřejmě s radostí vyhověli.

V podvečer následoval pochod z dolu Vojtěch do Březových hor. Tam na místě využili stříbrští možnosti privátní návštěvy Muzea důlní katastrofy a je pravdou, že místo samotné spolu s autentickými artefakty a fotografiemi zanechalo ve všech hluboký dojem.

Chmurné myšlenky se naštěstí záhy podařilo zahnat za pomoci truňku a kamarádů – havířů. Stříbrští se zde například seznámili a Dr. Blühmlem, takto emeritním c.k. horním radou. Příbramští pro střelce dokonce uspořádali improvizovaný recitál havířských písní.

Posledním bodem programu byl noční pochodňový průvod z Březových hor do Příbrami. Během tohoto celkem dlouhého pochodu vykřikovala celá stříbrská výprava zdravice typu „Stříbro zdraví Příbram!“, což některý ze střelců vždy podtrhl výstřelem, takže každému bylo jasné, kdo mu momentálně prochází pod okny. Někteří střelci se nechali unést atmosférou a dávali více než malé dávky prachu a tak se občas stalo, že po výstřelu zněla celá ulice alarmy zaparkovaných automobilů.

Průvod končil na příbramském náměstí, kde program ještě několikrát doplnila salva stříbrských Lorenzů. Při hraní Hornické hymny dávali stříbrští střelci „K poctě zbraň“ na čestném místě před pódiem.

Po skončení všech oficialit mohli střelci konečně zasednout k zaslouženému odpočinku v pivním stanu. Zde se šťastně shledali s jedním z horníků z německého Neuenbürgu, se kterým se seznámili minulý rok v Plané. Všichni na toto seznámení rádi vzpomínají a tak pivo teklo proudem. Erich, se svojí přítelkyní, se výborně bavili a na překážku nebyla ani jazyková bariéra.

S příchodem noci opouštěli místní občané rynek, přičemž se nezřídka zastavili u stolů stříbrských reků, aby jim vzdali hold. Jak čas nezadržitelně postupoval, zbyli stříbrští s Erichem na náměstí jediní, tedy kromě již otráveného stánkaře a nervózních domptérů, kteří již měli kompletně rozbourán a naložen celý pivní stan a netrpělivě čekali na poslední stoly a lavice, které okupovala česko – německá společnost.

Tak nezbylo, než koupit posledních třicet piv (stánkař k nim z radosti, že mu končí šichta přidal lodnu neprodaných klobás), rozloučit se s Erichem a vydat na hotel.

Slabší jedinci jeli taxíkem, ale zbytek jednotky se vydal zpět na Březové hory pěším přesunem. K tomu se váže následující historka:

Jeden ze střelců během přesunu mimovolně odhodil plastikový kelímek od piva do místního potoka kdesi uprostřed sídliště. Okamžitě byl ostatními vyplísněn a vyzván k odstranění následků této ekologické katastrofy. S hrdostí sobě vlastní jal se prohledávat koryto potoka ve snaze najít v metrácích rozličných odpadků ten svůj kelímek, což vzhledem k naprosté tmě a hladině alkoholu v krvi, byl takřka nadlidský úkol. Nicméně se mu to se škodolibou navigací ostatních podařilo a jednotka tak mohla pokračovat dál.

Po příchodu na hotel bylo zjištěno, že platfusáci z taxíku ještě nejsou na pokojích a tak se všichni takřka najisto vydali do blízké Havířské hospody. Jaké to bylo překvapení, když střelci spatřili Standu, který byl ještě před hodinou na umření, kterak vyzpěvuje na celou hospodu „Za Císaře pána“! A tak zde byla celá akce definitivně zakončena....

Na řádné valné hromadě, která se konala u Nedbiho na chatě bylo zvoleno nové vedení spolku ve složení:

Jednání probíhalo hladce a bez problémů. Padl při něm sud jedenáctky a bylo to fajn. Jedinou zaznamenáníhodnou zajímavostí je vzájemná přehlídka hudebních souborů v mobilních telefonech, která probíhala u praskajícího táboráku. Honza Nedvěd by měl radost...

Jelikož Nedbiho chata se nalézá v "divočině", byli všichni vybaveni standardní vandrovní výbavou. Pouze indoorový typ Marky se spokojil se dvěma rohlíky v náprsní kapse apartního sáčka...