pátek 17. října 2008

Třemošná 2008

Piave 24.10.1918 (Třemošná 4.10.2008)
Již několik let jsou někteří z příslušníků stříbrského ostrostřelekého sboru zároveň i členy tradiční historické jednotky I.R. No. 35 – slavných plzeňských pětatřicátníků. Je tedy samozřejmostí, že nemohli první říjnovou sobotu chybět v Třemošné u Plzně, kde právě pětatřicátníci uspořádali (také již tradiční) rekonstrukci části bitvy z období Světové války (přídomek „první“ získala až po té druhé).
Každá rekonstrukce se vždy váže ke skutečným historickým událostem a tak letošní ukázka v Třemošné představovala poslední italskou ofenzívu na Piavě, která proběhla na samém sklonku války. Bezprostředně po italském průlomu požádalo Rakousko-Uhersko o příměří a pár dní poté vznikla samostatná Republika československá. Scénář bitvy tak byl předem dán – vyhrají Talijáni.
Stříbrští, kteří tvoří samostatné útočné družstvo (tzv. Sturmtrupp) 1. kumpanie 35. regimentu se dostavili v dopoledních hodinách na pozice, aby zjistili, že na ně nezbyl předem vykopaný zákop. Museli si tak plivnout do dlaní a jako naši pradědové před devadesáti lety si okopy ve spěchu vykopat ručně. Odvedli výbornou ženijní práci, jejíž výsledkem byla předpisová střeliště a palpost pro mašinkvér - vše samozřejmě pečlivě zamaskované.
Samotné bojiště tvořilo několik řad zákopů s předsunutými pozicemi, střeleckými posty a minometnými kasematami. Scenérie byla doplněna dobovými reáliemi včetně sestřeleného italského aeroplánu. Střed obranné linie centrálních mocností hájila německá infantérie, rakousko-uherské oddíly spolu s bosenským regimentem kryly křídla. Proti nim stály příslušníci italských legií, podporovaní regimentem skotské pěchoty.
Klid před bitvou přerušily dávky z mašinkvéru z rakouských pozic, které měli odradit od zběhnutí dva dezertéry. Na to se rozpoutalo peklo dělostřelecké přípravy bezprostředně následované italskou ztečí. Zteč byla odražena a následoval rakousko-uherský protiútok po levém křídle. Stříbrský sturmtrupp zaútočil zprudka granáty na první italské linie a dokonce se mu povedlo Italy vyhnat a obsadit nepřátelský zákop. Přísun posil bohužel uvázl na husté nepřátelské palbě a tak se stříbrští úderníci museli stáhnout a opustit draze získaný okop.
Tak jako ve skutečné poziční válce se pak bojovalo o pár metrů území nikoho systémem útok - ústup - protiútok – ústup. V jednu chvíli se zasekl mašinkvér na levém křídle obrany, čehož okamžitě Talijáni využili a pokusili se rakouské pozice obejít. Tomu však stříbrský sturmtrupp zabránil zuřivým výpadem a zahnal granáty nepřítele na útěk. Situace však byla dlouhodobě neudržitelná, neboť protivník by ve značné materiální a početní výhodě. Když se schylovalo k poslednímu italskému útoku a bylo zjevné, že další udržení pozic je nemožné, vydalo rakousko-uherské velení poslední rozkaz: důstojníci, kterým by hrozilo zajetí se zastřelí, poddůstojníci se zachovají dle svého uvážení a mužstvo má právo se čestně vzdát.
Aby umožnilo vlastním jednotkám odpoutání od nepřítele, provedlo stříbrské družstvo poslední sebevražedný útok na italské pozice. Povedlo se jim dokonce dosáhnout nepřátelských pozic a obejít italský zákop, kde však byli zdecimováni silnou palbou.
Tak jako v roce 1918 byl italský průlom předzvěstí evropského míru, byl poslední italský útok v roce 2008 tečkou za povedenou historickou ukázkou a zároveň zahájením přátelského setkání kamarádů a příznivců vojenské historie, kdy do pozdních nočních hodin seděli u piva, grogu či svařáku v družném hovoru vojáci všech znepřátelených stran. A tak to taky má být…
-ej-

Žádné komentáře: