Cesta časem
Nádherný jarní den. Mezi korunami majestátních stromů prosvítá florentská modř a zatím ještě nízké slunce zlatí stráně, kde ještě nedávno ležel sníh.
Stoupáme. Stoupáme po starobylé cestě a za zády necháváme monstrózní vietnamskou tržnici a pár ušmudlaných bordelů; tedy vše, co zbylo z kdysi ospalého příhraničního městečka Železná.
Stoupáme cestou, kterou chodili farníci z Pleše a okolních osad na mše do Železné, než si navzdory místnímu chudému kraji postavili kostely vlastní. Cestou míjíme místa, která ještě v polovině minulého století žila lidskou prací, radostí i smutkem. Eisendorfská huť, Frančina Huť, Waldorf… Dnes je již zpět do své náruče přivinula příroda a kromě fotografií v muzeích připomíná jejich existenci již jen pár reálií, jakoby náhodně rozesetých v bujném porostu. Tak jako v každém zaniklém obydleném místě jsou to hlavně studny a sklepy, ale pozorný poutník najde třeba pant či torzo smaltovaného džbánu.
Na vrcholu stoupání se znenadání otevírá pohled na širokou náhorní planinu, na které stávala největší zaniklá obec domažlického pohraničí – Pleš. Po úbočích se táhnou dlouhá a úzká terasovitá políčka jako poslední němí svědci zdejšího osídlení. Vnímavý člověk na tom místě nevidí dnešní pastviny, ale vidí generace lidí, kteří se po staletí snažili vyrvat pralesu místo k žití.
Lidi, kteří skrápěli zdejší nepříliš úrodnou půdu potem v nekonečné dřině, aby jho téhle těžké obživy mohli předat svým dětem. Člověk nemůže nemyslet na životy starých dřevařů, sklářů, sedláků a chalupníků, pro které bylo tohle chudé místo jediným a milovaným domovem.
Z celé vesnice zůstala stát jen hájovna. Ale to už je jiný příběh. Příběh, který zároveň znamenal pro Pleš a spoustu dalších míst neodvratitelný konec. Je konec války a zdejší hraniční les znenadání rozděluje dva světy. Původní obyvatelé byli odsunuti a noví se sem moc nehrnou. Za posledním dějistvým padá železná opona.
Ale zpět k hájence; ta zůstala stát jen proto, aby příslušníci blízké roty PS měly fyzický důkaz vlastní bojeschopnosti. Poslední její obyvatel hajný Zíka, takto legendární špion a pašerák, totiž zemřel v roce 1951 dávkou ze samopalu a byl mělce zahrabán na místním hřbitůvku. Představa brunátného politruka, který na pévéesce tímto příběhem „připravuje“ na službu vojáky prvého ročníku, rukou se vztyčeným prstem ukazujíc k hájovně jako mementu mori je víc než uvěřitelná.
Jak skončil agent Zíka víme. Ale co se stalo s jeho milou – krásnou agentkou CIC zvanou Černá Máry, která si těsně za hranicí v německém Friedrichshängu otevřela hospodu? Naše kroky nemohou vést jinam…
Několik metrů za symbolickou závorou skutečně stojí něco jako hospoda. Neváháme; jednak jsme příliš zvědaví a jednak máme hroznou žízeň. Sedneme do šenku a z hloučku zdejších hostů se k nám přišoupe jistě osmdesátiletá paní v tradičním dirndlu. Objednáváme si pivo a něco na zub. V úžasu se dozvídáme, že na stejném místě, kde sedíme, seděl v roce 1989 bavorský předseda vlády Franz Josef Strauß, když tu s Dienstbierem stříhal dráty. Dáme si pár piv a na závěr se s bodrou Bavoračkou ještě fotíme. Dochází nám to až mnohem později: to musela být Černá Máry!
Ale to už stoupáme do středověku. Znaveni horkem, prudkým stoupáním a pšeničným pivem klesáme ve milosrdném stínu bergfritu hradu Reichenstein. Příběh hradu postaveného v těchto místech ani nemůže být jiný: koncem dvanáctého století ho založil český král Přemysl Otakar I. v rámci tzv. první kolonizace pohraničních pralesů, za Karla IV spolu s Horní Falcí byl součástí Koruny české aby ho za pár desítek let, ještě za života Karlova syna Václava IV, dobili a vypálili Husité. I s kostelem v blízkém Schönsee…
Leč stoupání dnes ještě nebylo dosti a tak s posledních sil šplháme na rozhlednu Ebene, odkud se dá přehlédnout celý Český les. Legenda praví, že rozhlednu postavili odsunutí rodáci z Pleše, aby viděli domů a vskutku: plešská planina je odsud jako na dlani. Stařičký pan Flor stoupal po schodech tehdy ještě nekryté rozhledny každou neděli aby se přesvědčil, že jeho Horský hotel dosud stojí. Jeho zbourání v roce 1983 se již naštěstí nedožil. Někdo může tuhle rozhlednu vnímat jen jako lákadlo pro turisty; pro mě je to zhmotnění hlubokého stesku po domově…
Ale to již klesáme zpět do republiky. Scházíme přes zelenou hranici k pohraniční rotě Václav, kde budeme nocovat. Ostražitě procházíme hnusnými přízemními budovami, které jsou dnes již zaplať bůh také historií. Uvnitř tedy rozhodně spát nechceme a tak se uložíme venku, poblíž vodního zdroje, který představuje ze zdi vytržená trubka, ze které nepřetržitě tryská křišťálová voda.
Stmívá se. O ohně stačí přivřít oči a rota se rázem rozsvítí: je před večerkou, ptáci dělají rajóny. Dokonce je slyšet mlácení plechových kýblů o beton podlahy. Psovodi krmí psy; zběsilý štěkot postupně tichne. První noční hlídky mizí ve tmě směrem k signálce. Usínáme s Velkým vozem přímo nad hlavou…
Svítání je snad ještě působivější, než soumrak. Je čas návratu. Návratu do civilizace, návratu v čase. Po patnácti kilometrech dorazíme do Bělé nad Radbuzou. V místním hostinci huláká docela slušně rozjetá parta místních chlápků v propocených tílkách. A to je teprve poledne, Hod Boží Velikonoční. Vítejte v Česku, začátkem třetího tisíciletí…
Něco fotek ZDE
Nádherný jarní den. Mezi korunami majestátních stromů prosvítá florentská modř a zatím ještě nízké slunce zlatí stráně, kde ještě nedávno ležel sníh.
Stoupáme. Stoupáme po starobylé cestě a za zády necháváme monstrózní vietnamskou tržnici a pár ušmudlaných bordelů; tedy vše, co zbylo z kdysi ospalého příhraničního městečka Železná.
Stoupáme cestou, kterou chodili farníci z Pleše a okolních osad na mše do Železné, než si navzdory místnímu chudému kraji postavili kostely vlastní. Cestou míjíme místa, která ještě v polovině minulého století žila lidskou prací, radostí i smutkem. Eisendorfská huť, Frančina Huť, Waldorf… Dnes je již zpět do své náruče přivinula příroda a kromě fotografií v muzeích připomíná jejich existenci již jen pár reálií, jakoby náhodně rozesetých v bujném porostu. Tak jako v každém zaniklém obydleném místě jsou to hlavně studny a sklepy, ale pozorný poutník najde třeba pant či torzo smaltovaného džbánu.
Na vrcholu stoupání se znenadání otevírá pohled na širokou náhorní planinu, na které stávala největší zaniklá obec domažlického pohraničí – Pleš. Po úbočích se táhnou dlouhá a úzká terasovitá políčka jako poslední němí svědci zdejšího osídlení. Vnímavý člověk na tom místě nevidí dnešní pastviny, ale vidí generace lidí, kteří se po staletí snažili vyrvat pralesu místo k žití.
Lidi, kteří skrápěli zdejší nepříliš úrodnou půdu potem v nekonečné dřině, aby jho téhle těžké obživy mohli předat svým dětem. Člověk nemůže nemyslet na životy starých dřevařů, sklářů, sedláků a chalupníků, pro které bylo tohle chudé místo jediným a milovaným domovem.
Z celé vesnice zůstala stát jen hájovna. Ale to už je jiný příběh. Příběh, který zároveň znamenal pro Pleš a spoustu dalších míst neodvratitelný konec. Je konec války a zdejší hraniční les znenadání rozděluje dva světy. Původní obyvatelé byli odsunuti a noví se sem moc nehrnou. Za posledním dějistvým padá železná opona.
Ale zpět k hájence; ta zůstala stát jen proto, aby příslušníci blízké roty PS měly fyzický důkaz vlastní bojeschopnosti. Poslední její obyvatel hajný Zíka, takto legendární špion a pašerák, totiž zemřel v roce 1951 dávkou ze samopalu a byl mělce zahrabán na místním hřbitůvku. Představa brunátného politruka, který na pévéesce tímto příběhem „připravuje“ na službu vojáky prvého ročníku, rukou se vztyčeným prstem ukazujíc k hájovně jako mementu mori je víc než uvěřitelná.
Jak skončil agent Zíka víme. Ale co se stalo s jeho milou – krásnou agentkou CIC zvanou Černá Máry, která si těsně za hranicí v německém Friedrichshängu otevřela hospodu? Naše kroky nemohou vést jinam…
Několik metrů za symbolickou závorou skutečně stojí něco jako hospoda. Neváháme; jednak jsme příliš zvědaví a jednak máme hroznou žízeň. Sedneme do šenku a z hloučku zdejších hostů se k nám přišoupe jistě osmdesátiletá paní v tradičním dirndlu. Objednáváme si pivo a něco na zub. V úžasu se dozvídáme, že na stejném místě, kde sedíme, seděl v roce 1989 bavorský předseda vlády Franz Josef Strauß, když tu s Dienstbierem stříhal dráty. Dáme si pár piv a na závěr se s bodrou Bavoračkou ještě fotíme. Dochází nám to až mnohem později: to musela být Černá Máry!
Ale to už stoupáme do středověku. Znaveni horkem, prudkým stoupáním a pšeničným pivem klesáme ve milosrdném stínu bergfritu hradu Reichenstein. Příběh hradu postaveného v těchto místech ani nemůže být jiný: koncem dvanáctého století ho založil český král Přemysl Otakar I. v rámci tzv. první kolonizace pohraničních pralesů, za Karla IV spolu s Horní Falcí byl součástí Koruny české aby ho za pár desítek let, ještě za života Karlova syna Václava IV, dobili a vypálili Husité. I s kostelem v blízkém Schönsee…
Leč stoupání dnes ještě nebylo dosti a tak s posledních sil šplháme na rozhlednu Ebene, odkud se dá přehlédnout celý Český les. Legenda praví, že rozhlednu postavili odsunutí rodáci z Pleše, aby viděli domů a vskutku: plešská planina je odsud jako na dlani. Stařičký pan Flor stoupal po schodech tehdy ještě nekryté rozhledny každou neděli aby se přesvědčil, že jeho Horský hotel dosud stojí. Jeho zbourání v roce 1983 se již naštěstí nedožil. Někdo může tuhle rozhlednu vnímat jen jako lákadlo pro turisty; pro mě je to zhmotnění hlubokého stesku po domově…
Ale to již klesáme zpět do republiky. Scházíme přes zelenou hranici k pohraniční rotě Václav, kde budeme nocovat. Ostražitě procházíme hnusnými přízemními budovami, které jsou dnes již zaplať bůh také historií. Uvnitř tedy rozhodně spát nechceme a tak se uložíme venku, poblíž vodního zdroje, který představuje ze zdi vytržená trubka, ze které nepřetržitě tryská křišťálová voda.
Stmívá se. O ohně stačí přivřít oči a rota se rázem rozsvítí: je před večerkou, ptáci dělají rajóny. Dokonce je slyšet mlácení plechových kýblů o beton podlahy. Psovodi krmí psy; zběsilý štěkot postupně tichne. První noční hlídky mizí ve tmě směrem k signálce. Usínáme s Velkým vozem přímo nad hlavou…
Svítání je snad ještě působivější, než soumrak. Je čas návratu. Návratu do civilizace, návratu v čase. Po patnácti kilometrech dorazíme do Bělé nad Radbuzou. V místním hostinci huláká docela slušně rozjetá parta místních chlápků v propocených tílkách. A to je teprve poledne, Hod Boží Velikonoční. Vítejte v Česku, začátkem třetího tisíciletí…
Něco fotek ZDE
Žádné komentáře:
Okomentovat