pondělí 10. srpna 2009

Letní marš - Berounka 2009

První srpnový víkend vyrazila kombinovaná skupina (pět stříbrských ostrostřelců + jeden ostrostřelec potenciální) na další ze série pěších výletů, nebo chcete-li vandrů. Tentokrát po delší době vyrazili střelci směrem na východ s úmyslem strávit tři dni v kraji Oty Pavla na řece Mži, která se bůhví proč najednou jmenuje Berounka.
Po přesunu vlakem do Berouna a následně autobusem do nitra křivoklátských lesů se střelci vydali směrem ke Skryjským jezírkům. Po osvěžení těla v bystřině a ducha pohledem na až kýčovitě romantickou scenérii jezírka, výprava pokračovala směrem do Skryjí. Snad prozřetelnost tomu chtěla, aby v místním pohostinství potkali kolegu, rakovnického setníka Honzu Mikesku. Rozradostněni touto šťastnou náhodou, zdrželi se poutníci do pozdních nočních hodin. Před půlnocí se vydali noční krajinou ke zřícenině hradu Týřov, aby zde v míru spočinuli. Také tam ve zdraví dorazili, byť o některé se po zrychleném výstupu pokoušel infarkt a jiné nepříjemné tělesné pochody.
V horní partii hradu shledali střelci páreček, který se zde oddával přímo koncentrované romantice a zcela jistě jen platonické lásce. Stříbrští střelci věrni své pověsti kavalírů tak diskrétně vyklidili pole a raději rozbili tábor v podhradí. Bohužel tento, jistě bohulibý čin, nedoznal kýženého efektu, neboť záhy dorazila další, asi desetičlená skupina pseudotrampů, která se zcela bez skurpulí nakýblovala vedle nešťastných milenců a v klidu jim celou noc křenila.
Kdo si ráno přivstal, mohl shlédnout úžasné představení, kdy se do prvních slunečních paprsků probouzela okolní příroda spolu s řekou, která svými meandry kreslí hlubokou vrásku do tváře zdejší neopakovatelné krajiny. Nelze si zde nevzpomenout na pana Matouška alias Fialového poustevníka, který pod Týřovem prožil svých posledních šestnáct let.

Matoušek před svou poustevnou

Nicméně již nastal čas a tak stříbrští střelci museli vyrazit dál. Dalším cílem byla hospoda U rozvědčíka, která se však nachází na druhém břehu, než Týřov. Nezbylo tedy než řeku cvičně přebrodit. I tuto zkoušku stříbrští střelci zvládli, byť někteří jen se skřípěním zubů.
Po několika kilometrové cestě stanuli poutníci před legendární hospodou, aby zjistili, že spolu s neopakovatelnou výzdobou interiérů, originální nabídkou jídel a ležérně bezstarostnou obsluhou se z tohoto místa vytratil bohužel i genius loci. Ze svatostánku všech trampů a vodáků je zařízení, které si uzurpuje slávu a věhlas, s níž už nemá pranic společného.
Stříbrští střelci tedy z povinnosti ochutnali sortiment zdejších piv, hlavně rakovnického Bakaláře a pokračovali raději směrem k Luhu, kde dodnes funguje přívoz "strejdy Proška" a nechali se převézt zpátky na pravý břeh. Zde se nádherně vykoupali a ve stínu stoletého akátu, pod kterým odpočíval i pan Hrušínský v obou slavných filmech, na chvíli zapomněli, co s podobnými místy umí provést česká varianta tržní společnosti.

Siesta u přívozu strejdy Proška

Následná cesta údolím řeky směrem k Roztokám tento trend bohužel potvrdila; řeku lemují odporné kempy s předraženým teplým pivem a prodavači, kterým se v tváři zračí odhodlání vás při nejmenším zabít, nekoupíte-li si v jejich maringotce svou denní dávku salmonely. A kolem davy lidí, kteří to s radostí činí...
Po zastávce v jak jinak, než přeplněné branovské hospodě, proto stříbrští střelci prchli do lůna roztockého pralesa, aby zde noc přečkali ve společnosti černé a vysoké zvěře. Za ranního rozbřesku nezbývalo než dojít do Roztok na nádraží a za využití služeb našich supermoderních Českých drah odsupět kovbojákem do Berouna na rychlík.