Poděkování všem, kteří vzdali poslední poctu Václavu Havlovi. K akci stříbrských ostrostřelců se vracíme půblikováním pár Tomových fotografií, které naleznete ZDE.
Na žádost některých členů sboru také zveřejňujeme text, čtený při této příležitosti:
Jak
jsem se (ne)potkal s Václavem Havlem
Někdy
v půlce ledna roku 1989 jsme s kamarádem vyrazili na tradiční výjezd
vlakovou soupravou do Prahy, matky měst. Jednak to byl únik ze zoufalé
víkendové nudy maloměsta na Tachovsku –
pevné hráze socialismu a jednak jsme cíleně směřovali na skvělou držkovku a pár
Staropramenů bez občanky do Automatu Koruna na Václaváku. Prostě; dvě máničky
v huberťákách, džískách a sešmajdanech semiškách na vejletě…
Celý
natěšený jsme na Můstku vylezli z krtka, bohužel však přímo do nějaké nepovolené
demonstrace (uctění Jana Palacha). Z čiré zvědavosti jsme se zařadili
mezi demonstranty a než jsme stačili
zjistit o co jde, spláchlo nás vodní dělo. Zcela promočeni jsme ustoupili zpět
do metra, což byla chyba, páč tam již čekali benga a sbírali všechny, kterým
kapalo ze šosu.
Po
čtyřech hodinách postávání na chodbě za
katrem jsem se konečně dostal k výslechu, aniž jsem věděl proč. Na otázku
soudruha vyšetřovatele, jestli se znám s Havlem jsem bezelstně odpověděl, že
prababička byla za svobodna Havlová a Havlů znám tedy dost a kterýho, že
myslej. Dostal jsem bekenda, že jsme viděl pochodovat svatý na orloji, ačkoliv
jsme se nacházeli v Holešovicích.
Doma
jsem pak po večerech začal ladit Svobodku a Hlas Ameriky na poctivém německém
předválečném rádiu, na který byly i komunistický rušičky krátký. Začátkem
března jsem v jedné z relací zachytil zprávu, že Václav Havel byl
komunisty odsouzen za Palachův týden na devět měsíců ve “dvojce“ (II. nápravná
skupina).
Zastřihal
jsem ušima; to musí být ten Havel, co jsem kvůli němu dostal přes držku!
Poslouchal jsem tedy poctivě dál a v reakci na získané informace jsem
napsal na naše plechová vrata acetonovou barvou „Osvoboďte Havla!“,
k pramalé radosti svého otce – milicionáře.
Pak
už to šlo rychle; Několik vět, listopad, krátký kalhoty a tak dál. Ale to už je
jinej příběh…
Vrata
s dosud čitelným nápisem, který už nikoho nezajímal, skončila ve šrotu a
všichni jsme o dvacet let starší. S panem Havlem jsem se za ty roky
bohužel osobně nesetkal a na tomto světě již nesetkám.
Tak
někdy příště, Vašku…
-ej-
Žádné komentáře:
Okomentovat