neděle 1. ledna 2012

Salva pro Vaška


Poděkování všem, kteří vzdali poslední poctu Václavu Havlovi. K akci stříbrských ostrostřelců se vracíme půblikováním pár Tomových fotografií, které naleznete ZDE.
Na žádost některých členů sboru také zveřejňujeme text, čtený při této příležitosti:


Jak jsem se (ne)potkal s Václavem Havlem
Někdy v půlce ledna roku 1989 jsme s kamarádem vyrazili na tradiční výjezd vlakovou soupravou do Prahy, matky měst. Jednak to byl únik ze zoufalé víkendové nudy maloměsta na  Tachovsku – pevné hráze socialismu a jednak jsme cíleně směřovali na skvělou držkovku a pár Staropramenů bez občanky do Automatu Koruna na Václaváku. Prostě; dvě máničky v huberťákách, džískách a sešmajdanech semiškách na vejletě…
Celý natěšený jsme na Můstku vylezli z krtka, bohužel však přímo do nějaké nepovolené demonstrace (uctění Jana Palacha). Z čiré zvědavosti jsme se zařadili mezi  demonstranty a než jsme stačili zjistit o co jde, spláchlo nás vodní dělo. Zcela promočeni jsme ustoupili zpět do metra, což byla chyba, páč tam již čekali benga a sbírali všechny, kterým kapalo ze šosu.
Po čtyřech hodinách postávání  na chodbě za katrem jsem se konečně dostal k výslechu, aniž jsem věděl proč. Na otázku soudruha vyšetřovatele, jestli se znám s Havlem jsem bezelstně odpověděl, že prababička byla za svobodna Havlová a Havlů znám tedy dost a kterýho, že myslej. Dostal jsem bekenda, že jsme viděl pochodovat svatý na orloji, ačkoliv jsme se nacházeli v Holešovicích.
Doma jsem pak po večerech začal ladit Svobodku a Hlas Ameriky na poctivém německém předválečném rádiu, na který byly i komunistický rušičky krátký. Začátkem března jsem v jedné z relací zachytil zprávu, že Václav Havel byl komunisty odsouzen za Palachův týden na devět měsíců ve “dvojce“ (II. nápravná skupina).
Zastřihal jsem ušima; to musí být ten Havel, co jsem kvůli němu dostal přes držku! Poslouchal jsem tedy poctivě dál a v reakci na získané informace jsem napsal na naše plechová vrata acetonovou barvou „Osvoboďte Havla!“, k pramalé radosti svého otce – milicionáře.
Pak už to šlo rychle; Několik vět, listopad, krátký kalhoty a tak dál. Ale to už je jinej příběh…
Vrata s dosud čitelným nápisem, který už nikoho nezajímal, skončila ve šrotu a všichni jsme o dvacet let starší. S panem Havlem jsem se za ty roky bohužel osobně nesetkal a na tomto světě již nesetkám.
Tak někdy příště, Vašku…
-ej-

Žádné komentáře: