Zastavení první: Jak jsme nebyli na Hermannu…
Cesta ubíhala standardně dobře
a výprava, poučena loňským průběhem cesty se nezdržovala tankováním a kupováním
dálničních známek (rakouské jsme koupili prozíravě v Čechách) a cesta tak
byla kouskována pouze častějšími „zdravotními“ zastávkami (kombinace kafe –
pivo – cigára je pro delší cestování vražedná). I tak jsme po necelých sedmi
hodinách jízdy konečně „lízli“ kousek Itálie a Predelským průsmykem jsme dosáhli
půdy Slovinska, kde se s odkazem na naši společnou historii snad můžeme
cítit tak trochu doma.
Po pár stovkách metrů již vidíme
v úbočí nad hlubokým údolím zříceninu pevnosti, o níž jsme přesvědčeni, že
je to pevnost Hermann – cíl naší první zastávky. Natěšení rozcvičujeme auty
zmučená těla a stoupáme k pevnosti. Nadšení civilní části výpravy
dramaticky klesá s poznáním, že zřícenina pevnosti je jen zříceninou a
postrádá jakékoliv podnikavce odírající turisty o „éčka“. Objekt tak nabízí
„pouze“ možnost studia zajímavé ukázky fortifikace z 19. stol., čehož
ostrostřelci využívají a ostatní svačí dovezené zásoby a pancéřovaná piva.
 |
| Tvrz Predel |
Pevnost byla vybudována
v dobách napoleonských válek a zprvu ji tvořil pouze dvoupatrový
dělostřelecký srub s kamennou podezdívkou, palisáda se střílnami pro ruční
zbraně a palisádou krytá kaponiéra (spojovací příkop), vedoucí do předsunutého
postavení pod silnicí, tzv. Vorverku.
Postupem doby byla pevnost
vyzděna na původním půdorysu z místního lomového kamene a byla doplněna o
řady střeleckých galerií, které důmyslně vykrývaly všechny přístupové plochy.
Vorverk nemá vchod a je s pevností spojen podzemní chodbou. (Což objevil
Tomáš, který se průzkumem zabýval nejpodrobněji; málem jsme mu ujeli, protože
jsme mysleli, že pokračoval od Vorverku po silnici do údolí a on se najednou
objevil zpátky nahoře v pevnosti…) Větrací šachta chodby vystupuje na
povrch a vypadá jako studna s kamennou obezdívkou. Na objektu jsou patrné
stopy dalších reaktivací (dobetonované a armované štíty a věnce), p.p. ještě z
doby světové války, kdy mohla sloužit jako předsunuté stanoviště moderních
pevností v dalším sledu (to je ale pouze neověřená domněnka).
Pod pevností u silnice je
vybudovaný monumentální památník ve tvaru pyramidy s bronzovým lvem,
spočinutým na štítě. Památník dal vybudovat císař Ferdinand V. Dobrotivý na
památku hrdinné obrany pevnosti před napoleonskými vojsky v roce 1809.
Poslyšte tedy krátký příběh vojenské cti, odvahy a věrnosti:
Rakouské Thermopyly
v Alpách
Příběh začíná v Praze
(kde také jinde), 30. Listopadu l.P.
1781, kdy v rodině dvorního rady Johana Franze Hermanna, rytíře von
Hermannsdorf, právě přichází na svět malý Jeník, jak mu říkala jeho česká chůva.
Chlapce přirozeně čekala prestiží vojenská kariéra a tak je již v roce
1799 vyřazen z Tereziánské vojenské akademie jako kadet – ženijní inženýr.
V roce 1800 je již nadporučíkem, v roce 1805 setníkem II. třídy a
v roce 1809 setníkem I. třídy.
 |
| Johan Hermann von Hermansdorf |
V roce předcházejícím byl
spolu se svým přítelem z akademie Friedrichem Henselem převelen právě do
Predelského průsmyku, aby zde řídili stavbu pohraničních pevností Malborghet
(Hensel) a Predel nebo též Predil (Hermann).
Prešpurský mír z r. 1805 (uzavřený po
nevyhrané bitvě u Slavkova) nemohl dlouho vydržet a tak válečná lítice zaryla
na jaře roku 1809 své spáry i do jižní části monarchie. Dolnorakouská armáda Arcivévody
Jana byla na základě politického rozhodnutí nucena ustupovat ze severní Itálie
přes Korutany a Štýrsko do Rakous. Pronásledovala je Italská armáda Napoleonova
adoptivního syna Eugèna de
Beauharnais, která chtěla především dosáhnout Travisio, hlavní stan arcivévody
Jana.
V cestě jim stály dvě nedokončené výše zmíněné pohraniční
pevnosti. Oba jejich stavebníci se dobrovolně přihlásili jako jejich váleční
velitelé a byla jim dána důvěra. Pevnosti byly narychlo doplněny polními a
improvizovanými opevňovacími prvky, byly doplněny zásoby střeliva a proviantu.
Ve zdech tvrze Predel očekávalo nepřítele 10 dělostřelců, 25 mužů
pomocného dělostřeleckého personálu, 232 hraničářů se 4 důstojníky, v čele
s Hermannem von Hermannsdrof. K dispozici měli dvě kasematní
šestiliberky a dvě tříliberky, dvě polní tříliberky, dvě sta pušek a omezenou
zásobu prachu a kulí.
15. května vypukly první přestřelky předsunutých oddílů. Rakouští
ostrostřelci z okopů odrazili francouzský předvoj, ale na druhý den byli
nuceni se stáhnout k pevnosti, neboť rakouský velitel 8. Armádního sboru
podmaršálek Guylai po fatálním zaváhání
stahuje celou armádou k Saifnitzu, čímž obě pohraniční tvrze vystaví všanc
nepříteli. Od té chvíle již pevnosti nestojí francouzům v cestě a jejich
obrana se tak stává vyloženě věcí vojenské cti.
16. května přitáhnou Francouzi děla na dostřel k Predelu. K Predelu
přilehne také velké množství pěchoty, čímž je tvrz beznadějně obklíčena. Kolem
třetí hodiny popolední vysílají Francouzi parlamentáře s návrhem
kapitulace. „Nevzdáme se…“ je jim strohou odpovědí. Poté vypukne oboustranná zuřivá
palba, která pokračuje až do večera.
Z rána střelba pokračuje, šance hoří a Hermann stahuje
ostrostřelce do srubu. Francouzi přisunují další děla a zaměřují palbu na
kasematy srubu. Do večera je většina rakouských dělostřelců vyřazena; další
výzvu ke kapitulaci von Hermannsdorf opět odmítá…
Je jasné, že další den již pevnost nevydrží a tak francouzský divizní
generál Serras posílá parlamentáře již o sedmé hodině ranní. Hermann odpovídá,
že pevnost se bude bránit do posledního muže. Francouzské velení je značně
nervózní – zásoby střeliva a hlavně jídla se tenčí, celá armáda je vázána před
směšnou pevností s nulovým taktickým potenciálem…
O čtvrté hodině odpolední dochází francouzům trpělivost a vrhají na
pevnost masu 6000 (šesti tisíc) pěšáků. Pod náporem více než dvacetinásobné
přesily padá palisáda a zápalnými granáty je zapálen srub. Obránci vybíhají ke
svému poslednímu boji muže proti muži…
O posledních chvílích tvrze Predel vypovídá jeden z osmi (!)
přeživších rakouských obránců šikovatel Gollek:
„Nepřátelé nám pak granáty zapálili oba sruby, vyrazili do útoku a
za strašného křiku dobyli s nasazenými bodáky naše opevnění. Pan setník od
ženijního sboru (Hermann) se s kordem v ruce vrhl z hořícího
srubu doprostřed nepřátel, kteří jej ubodali bodáky. Pan setník Vitkovič a pan
nadporučík Villa uhořeli ve srubech. Pan poručík Despoth byl zastřelen a pan
praporčík Matesič byl proboden bodákem. Z kanonýrů se nezachránil jediný.
Stejně tak bylo pobito i ostatní mužstvo pluku. Znenadání jsem dostal do hlavy
ránu pažbou a v bezvědomí jsem klesl k zemi.“
Dokonáno jest a nutno podotknout, že obdobně se vedlo i Hermannově
příteli z akademie Henselovi v pevnosti Malborghet, který byl
předešlého dne v bezvědomí, po zásahu do hlavy, doražen bajonetem
bezejmenným francouzským důstojníkem.
Rakouská armáda zařadila oba setníky do svého pantheonu již
v roce jejich úmrtí. Císař Ferdinand V. zbudoval u obou pevností výše
zmíněné památníky. Na paměť obou hrdinů byla například osazena pamětní deska
v ženijní akademii v Louce u Znojma.
 |
| Detail památníku obráncům pevnosti |
Začátkem 20. Století byly opodál obou pevností zbudovány moderní
pevnosti fortového typu. Na příkaz Jeho Veličenstva, císaře Františka Josefa I.
byly obě nové pevnosti pojmenované po hrdinných obráncích z r. 1809.
A jsme u pointy celého vyprávění;
ačkoliv jsme si mysleli, že jsme byli na Hermannu, byli jsme ve
skutečnosti na Predelu a pevnost Hermann na nás stále čeká…
Na závěr si neodpustím politicky nekorektní a nevyváženou poznámku pod čarou na
téma: K čemu byla evidentně zbytečná smrt chrabrých obránců obou pevností?
Tak tedy; v řadě první nešlo o smrt zbytečnou – k takovým
úvahám nás nutí naše podvědomí formované naší novodobou historickou zkušeností,
kdy hrdinové byli k smíchu, neskončili-li zrovna na provaze; i pak máme
tendenci si myslet: „… nikdo ho nenutil být hrdinou (ergo - dobře mu tak).“
Po roce 1918 nám byla uměle a cíleně implementována tradice založená
na zradě vojenské přísahy, vlasti a osobní cti (legie) a za příklad hrdinství
v boji dávána neochota Čechů v rakouských uniformách střílet do Čechů
v uniformách ruských (Zborov).
Kéž bychom měli své Hermanny a Hansely v podzimních dnech
osmatřicátého roku! V první osudové zkoušce československý národ,
především vinou své politické reprezentace zklamal a až na výjimky zůstává
jaksi nahrben dodnes.
Změňme to! Přijměme do našich osobních pantheonů krom „oficiálních“
hrdinů i bezejmenné bojovníky za naši širší vlast, evropskou křesťanskou
kulturu a hodnoty, s nimiž naše současná společnost stále ještě stojí a
padá, jakkoliv si to možná nejsme ochotni připustit. A nejenom proto, že se
jedná o naše pradědy…
Možná se pak snáze narovnáme a vzpřímeni budeme moci čelit dalším
výzvám, které nás a naše děti zcela jistě čekají…
Zdroje: Wiki, J. Kovařík - Rakouské Thermopyly v Alpách (www.primaplana.net)
Žádné komentáře:
Okomentovat