Zastavení druhé: Čeští kumštýři v ohni sočské fronty
Pokračujeme v naší cestě a naším dalším cílem je malé město na
úpatí hory Mangart, po které má také jméno – Log pod Mangartom. Toto městečko
není naším cílem jen tak pro nic za nic; nachází se v něm totiž jeden
z největších vojenských hřbitovů v horním posočí.
Sjíždíme Predelským sedlem do údolí a naše pocity korespondují
s parametry klikatící se horské silničky – je nám ouzko… Modlíme se,
abychom znenadání nepotkali magora, který jede svůj soukromý závod do vrchu.
Občas na nás sice „vybafne“ auto z protisměru, ale vždy jde o řidiče předvídajícího
a ohleduplného, takže se vyhýbáme poměrně elegantně, jakkoliv se to zdá být
fyzicky nemožné.
To se už terén i silnice rozvíjí do šíře a my vjíždíme do sluncem
zaplaveného údolí řeky Koritnice, za pár
minut jsme v Logu pod Mangartom a během několika vteřin z něho jsme
zase venku. Vracíme se a křivolakýmí uličkami se snažíme přiblížit k „pokopališči“,
které jsme zahlédli při prvním letmém průjezdu městem („pokopališčě“ je
slovinsky hřbitov a ne koupaliště, jak jsme se původně domnívali).
Ulička je (jak jinak) slepá a končí na malém náměstíčku, kterému
vévodí portál jakési štoly. Zastavujeme a po zběžné prohlídce portálu
konstatujeme, že tato památka nemá vztah k tématu našeho zájezdu a že by
byla spíše zajímavá pro naše kamarády havíře.
 |
| Portál štoly v Brethu (Logu pod Mangartom) |
Omyl, přátelé, velký omyl…!
Mimoděk jsme se totiž ocitli před vyústěním gigantické podzemní
dopravní tepny, která téměř dva roky obousměrně zajišťovala logistiku boveckého
úseku fronty. Podzemní tunel Raibl – Breth (dřívější název pro Log pod
Mangartom) musel totiž nahradit pozemní komunikaci Predelským sedlem, která
byla vinou italské artilerie a častých lavin nepoužitelná.
V Raiblu se dolovalo odpradávna a tamní důlní díla tvořily
spletité chodby, kde se křižovali štoly starých římanů s chodbami,
raženými na úsvitu století dvacátého. Z důvodu akutní potřeby odvodnění
celého díla byl mezi lety 1899 a 1902 jihovýchodním směrem, pod hřebenem
Predelské glavy, proražen tunel ústící do údolí Koritnice. Právě tento tunel se
stal onou životně důležitou spojnicí s týlovým zabezpečením.
K využití tunelu bylo nutné v Raiblu sfárat, popř. vyfárat
cca 240 m hlubokou šachtou. Doprava 4844 m dlouhým tunelem probíhala na
úzkorozchodných důlních vláčcích, které tahaly malé elektrické mašiny, napájené
vlastní vodní elektrárnou v Možnici.
Během zmíněných dvou let přepravil tunel neuvěřitelných 33.485 vlaků
(46 vlaků denně!) a na nich 450.000 vojáků a 250.000 tun materiálu.
 |
| Výjezd v Brethu za Světové války |
Je nemožné si dnes představit, jaké pocity při této iniciační cestě horou
prožívali mladí vojáci, mířící z relativního klidu zázemí do pekla sočské fronty. Nechme tedy promluvit
jednoho z nich, českého malíře, spisovatele a také rakousko – uherského
artileristy, Josefa Váchala, který cestu tunelem zažil v březnu 1917 a
zanechal nám o tom zprávu ve své knize Malíř na frontě:
„Úplné zařízení
šachty s tisíci metry štol pod zemí, jimiž do kotliny brethské dopravoval se za
války materiál válečný, potravinový a lidský, by úhony nevzal střelbou italskou
a lavinami na cestě Predilpassem. Nejkratší cesta z etapy a vnitrozemí do
Boveckého úseku, k ledovcům a údolím, v nichž číhala smrt! V klecích spustili
nás na dno dolu, voda lila se na naše hlavy: náš společný pád, zatracení a
svržení v hrůzy, tak vypadal můj průchod k frontě. Hluboko pod zemí spousta
křižujících se kolejí na všechny strany, tisíce žárovek s vozíky a náklady
nejrozmanitějšími mihalo se kolem nás. Usedáme na miniaturní vozíčky dávající
se do pohybu, rachot a hluk se vzmáhá; řítíme se tmou, šerem a zas kolem světel
vpřed, do neznáma. Potkáváme či předbíhají nás na zastávkách celé vlaky vozíků
s municí, masem a bednami, a zas jiné vláčky, na nichž sedí lidé zbědovaní,
špinaví a zablácení, přicházející přímo ze zákopů namnoze s obvazy z polních
nemocnic u fronty, jedoucích do nemocnic v zázemí; mezi nimi vojíni jdoucí
přímo ze zákopů rovnou do odvšivováren a pak na dovolenou a jiné transporty. Ve
velikých kutlozích složeno množství bedniček různého formátu a velikosti,
fršlágů různých nábojů děl. - A cesta nemá konce! Snad dvě hodiny jedeme již v
chladu podzemí ohlušeni skřípotem kolejí, rachotem vozů a v dálce zmírající
ozvěnou; věru, předložil jsem si otázku, nejsem-li takto již za živa do pekla
tažen? - Pak rostl jakýsi přísvit, vzduch změnil se a zředil, obloha plná hvězd
se nám objevila! Vyjeli jsme z hory, z panství Gnomů na světlo boží, jakým se
nám jevilo nebe vysoko nad skalami obepínajícími Horní Breth! Točí se mi hlava
plna dojmů nad ranní jízdou sněžným rájem pod lednými velikány a právě
ukončenou pekelnou ve tmě, lůnem nitra obrovitých skal; údolí, pokud rýsovalo
se viditelnými konturami, zdálo se mi býti sněným kdys údolím z Poea.“
V tuto chvíli nám výše
zmíněné informace zůstávají ještě utajeny a tak se nevzrušeně vydáváme hledat
zmíněný vojenský hřbitov. Není to příliš
těžké, protože vojenský hřbitov plynule navazuje na hřbitov civilní, který jsme
viděli ze silnice. Pohřebiště se nachází uprostřed háje vzrostlých stromů a je
děleno na čtyři terasovitě navazující hrobová pole. Co pole to jeden válečný
rok…
 |
| Hřbitov v Brethu (Logu pod Mangartom) |
Stoupáme terasami podél
dlouhých řad jednoduchých kovaných křížů a stél se jmenovkami mrtvých a
cestujeme časem. Aktuální datum zobrazují displaye na křížích a zelená archa
hřbitova se zvolna odpoutává od časoprostoru. Již neexistují nově postavené
rodinné domky s výhledem na křížový háj ani kůzlata dovádějící na hřbitovním
valu. Dokonce tu nejsou ani naši kamarádi, kteří pokuřují ve stínu stoletých smrků
– jsem tu jen já, Jura, Tomáš a osm set chlapů tam dole, kteří barytonem větru
v korunách stromů odříkávají svoji mantru: „…že my mrtvi tu ležíme, jak
zákony kázaly nám.“
Vážeme trikoloru na první kříž
s českým jménem a systematicky hledáme další – mělo by jich tu být
devětatřicet. Zhruba na třetí terase začínají být hroby dvojmístné. Nepřekvapí
nás ani hrob, ve kterém odpočívá křesťan spolu s bosenským muslimem, jen nás
napadne paralela s dnešní vzájemnou nesnášenlivostí těchto dvou vyznání. Blížíme
se k jaru sedmnáctého roku a hroby již jsou trojmístné; dokonce jsme našli
pár křížů se čtyřmi jmenovkami… Zarazíme
se jen tehdy, když z omšelé, ražené cedulky vyluštíme strohý nápis UNBEKANNT
(neznámý). Těhle UNBEKANNTů je nějak moc; sakra, těm mrtvým je to asi fuk, ale
já to v návalu emocí vnímám jako hroznou nespravedlnost – umřít beze
stopy. Na konci terasy posledního válečného roku je v rohu hromadný hrob osmadvaceti
neznámých padlých…
Cestou zpět se vracíme
do reality, ke kamarádům a také k místnímu monumentu – osmimetrovému
sousoší, jehož autorem je pražský akademický sochař Ladislav Jan Kofránek. Na rozdíl od Váchala, který jako nosič a
později kreslíř úseků fronty byl každodenně v ohrožení života v první
linii, dostal Kofránek, jako čerstvý akademik, prakticky okamžitě rozkaz
zahájit práci na pomníku pro hřbitov v Brethu a byl tak relativně ušetřen
přímých hrůz vysokohorských bojů.
Relativně proto, že své dílo
tvořil přímo na místě, rozuměj: na hřbitově, kde denně pochovávali jeho rozstřílené
spolubojovníky. Těžko říct, která z můz by si na takové místo prosycené
smrtí a utrpením troufla a snad proto je Kofránkův pomník velmi realistký a
postrádá rozmáchlejší uměleckou invenci. Já říkám: Zaplaťbůh! Na rozdíl od
různých klečících či pololežících skulptur, případně podivných lvů
v různém stupni cepenění, kterými jsou podobné pomníky osazeny u nás doma,
představuje Kofránkovo sousoší dvojici hrdých, nezlomených a vítězných
bojovníků, kteří svůj zrak dosud upírají k hoře Rombon, kde padla většina
zde pochovaných mrtvých.
 |
| Pomník L. J. Kofránka v Brethu (Logu pod Mangartom) |
Ne náhodou je jeden
z vojáků na sousoší Bosenský pěšák, který vlastním tělem, jakoby přimknut,
chrání o úroveň výše stojícího rakouského horského myslivce (jestli tuto
kompozici měl Kofránek v zadání, nebo je to čistě jeho autorská koncepce se již
asi nedozvíme). Bosňáci na frontě vynikali svojí statečností kombinovanou
proslulou balkánskou divokostí, ač se nám může zdát, že k tomu měli věru
málo důvodů.
Zde proto krátký historický
exkurz:
Bosna a Hercegovina byly roku
1908, po čtyřstech letech nadvlády Osmanské říše, anektované, tzn. násilně
připojené k RU císařství a středoevropskému kulturně politickému prostředí,
což nám bylo vždy vykládáno jako akt agrese, ne-li imperialistického výboje.
Nikoliv. Anexi předcházelo
úspěšné protiturecké povstání Bosňáků, po kterém vzalo roku 1878 území Bosny a
Hercegoviny pod svoji ochranu, neboli protekci, právě RU císařství (protektorát
BiH) a to na základě rozhodnutí mezinárodního berlínského kongresu (!). Vídeň
se zavázala nastolit v zemi, zmítané de facto občanskou válkou, mír a
pořádek (dnes bychom to asi nazvali mírovou misí). Při této misi docházelo
k prudkým bojům jak s povstalci, tak se zbytky osmanské armády a
rakušané při ní ztratili stovky mužů. V roce 1882 bylo dokonce nutné
potlačit místní povstalecké bandy regulérním vojenským tažením, kterého se
zúčastnili mimo jiné i plzenští „pětatřicátníci“. Opět umírají stovky vojínů,
nicméně zem je vyčištěna a Rakousko – Uhersko tak konečně plní mezinárodní
mandát.
Mandát byl však jen dočasný;
formálně zemi stále vládl turecký sultán. Z důvodu zamezení dalších
národnostních nepokojů a akutní potřebě investic do zaostalé zemědělské země,
přistupuje vídeňská vláda po dlouhotrvajících politických diskuzích ke zmíněné
anexi.
Anexe je po zdlouhavých
diplomatických jednáních uznána všemi velmocemi a dokonce největšími
rakouskouherskými rivaly v této části jižní Evropy: Osmanskou říší i Srbskem. Téměř okamžitě
začínají masivní investice do průmyslu, školství a především infrastruktury. Na
univerzitách ve Vídni, Budapešti a Praze vzniká první generace
bosensko-hercegovské inteligence. Jelikož císařství nebylo žádným „žalářem
národů“, jak se nám pokoušela ústy obrozenců namluvit oficiální propaganda
všech našich dosavadních republik, vzniká již roku 1910 bosenská ústava a
parlament, což pokládá základ pro moderní politickou soutěž. Tato z našeho pohledu „pouhá“ autonomie
byla daleko největší mírou samostatnosti bosenskohercegovkého státního útvaru
od poloviny 14. století a také na dalších následujících pětaosmdesát let
(Bosňáci byli jako národnost uznáni až při sčítání lidu v roce 1971!)…
Místní většinové muslimské
obyvatelstvo chápe zpočátku nové pořádky jako ohrožení jejich svobody vyznání. Záhy
však zjišťují, že nová vláda jejich víru prozíravě plně respektuje a nedává tak
záminky k propuknutí fundamentalistických projevů. Nově zřizované bosenské
regimenty dokonce mají své polní imány, což byla v evropské vojenské
tradici značná rarita. Také nedotknutelnost soukromého vlastnictví, především
půdy, je Vídní přirozeně garantována a to bez ohledu na vyznání, národnost či
politické přesvědčení.
Tady všude můžeme hledat
důvody, proč bosenské regimenty na frontách Velké války tolik vynikali…
Pro úplnost bych rád zmínil
ještě dva významné české umělce, kteří sloužili na sočské frontě.
Jedním z nich je básník Fráňa Šrámek, který přes svůj
dlouhodobě deklarovaný pacifismus a odpor k armádě (nebo možná právě
proto), prošel prakticky všemi rakouskouherskými bojišti. Již v srpnu 1914
odjíždí s „Pražskými dětmi“ 28. pěším plukem do první linie v Haliči, kde
je raněn. Po vyléčení a dovolené se v květnu 1915 přesouvá na Soču, do
oblasti Rombonu, kde působí jako nosič a sanitář do června 1916. Od září je
předislokován na rumunskou frontu a v listopadu 1917 pro změnu zpátky na frontu
italskou – na Piavu. Přestože je eráru známo jeho předválečné
antimilitaristické přesvědčení a také některé „přešlapy“ z činné služby,
zastihne ho konec války ve službě ve vídeňské Militär–Kanzlei…
Posledním ze čtyřlístku kumštýřů
je jeden z mých nejoblíbenějších
fotografů Josef Sudek. Sudek,
v tuto chvíli ještě zatím jen čerstvě vyučený knihař, rukuje
v prosinci 1915 k 74. pěšímu pluku a s ním také na
jaře 1916 odjíždí na sočskou frontu. Zde je v květnu 1917 raněn střepinou
do ramene tak nešťastně, že mu musí být v Grazu celá paže amputována.
Zbytek války stráví po různých lazaretech a špitálech. Přesto, že již na frontě
amatérsky fotografuje, první ryze umělecké fotografie vznikají až
v pražské Invalidovně. Sudek umělecké fotografii zcela propadá a po válce
ji dokonce vystuduje jako obor. Fotografie z Invalidovny později
zpracovává do svého snad nejznámějšího cyklu, aby se k válečnému tématu
již nikdy nevrátil. Přesto se jeho trpká válečná zkušenost v jeho díle
odráží. Jeho obrázky oslavují krásu všednosti, kterou si uvědomíme až, když
„…doba vymknuta z kloubů šílí.“. Já v jeho fatální melancholické
lyrice tuším i nahlas nepřiznaný flash naděje…
 |
| Josef Sudek: Z Invalidovny |
Na závěr tradiční, politicky
nekorektní a nevyvážená poznámka pod čarou:
Umělci obecně jsou vojáky
mizernými, což je snad přirozené jejich svobodně poletujícím duším. Nejinak
tomu bylo i v případě výše zmíněných pánů; Váchal proslul svoji extrémní
nešikovností s kvérem, kvůli které byl přeložen k dělostřelcům,
Šrámek byl nápadně „hodný“ na ruské zajatce a o Sudkovi si také nemůžeme dělat
žádné iluze: Jeho zug (četa) byl zmasakrován vlastní chybně zaměřenou
dělostřelbou a Sudek přežil jen díky tomu, že byl zrovna arestován na
latrinách.
Nicméně; přesto, že jim služba
v armádě přinášela nepředstavitelná fyzická a duševní muka, vytrvali ve
své přísaze vlasti a císaři až do hořkého konce, jakkoliv měli jistě spoustu
příležitostí zbavit se tohoto jha přeběhnutím, zajetím či dezercí. Čest a sláva
jim…!
Zdroje: Wiki, Drnek, Vondrovský – Hoši jako květ; Účast
českých vojáků na Sočské frontě… - E. Papcunová; www.vachal.cz
Příště: Caporetto...
Žádné komentáře:
Okomentovat