Cestovatelský deník - 2. část

 

Zastavení druhé:  Čeští kumštýři v ohni sočské fronty

Pokračujeme v naší cestě a naším dalším cílem je malé město na úpatí hory Mangart, po které má také jméno – Log pod Mangartom. Toto městečko není naším cílem jen tak pro nic za nic; nachází se v něm totiž jeden z největších vojenských hřbitovů v horním posočí.
Sjíždíme Predelským sedlem do údolí a naše pocity korespondují s parametry klikatící se horské silničky – je nám ouzko… Modlíme se, abychom znenadání nepotkali magora, který jede svůj soukromý závod do vrchu. Občas na nás sice „vybafne“ auto z protisměru, ale vždy jde o řidiče předvídajícího a ohleduplného, takže se vyhýbáme poměrně elegantně, jakkoliv se to zdá být fyzicky nemožné.
To se už terén i silnice rozvíjí do šíře a my vjíždíme do sluncem zaplaveného údolí řeky Koritnice, za  pár minut jsme v Logu pod Mangartom a během několika vteřin z něho jsme zase venku. Vracíme se a křivolakýmí uličkami se snažíme přiblížit k „pokopališči“, které jsme zahlédli při prvním letmém průjezdu městem („pokopališčě“ je slovinsky hřbitov a ne koupaliště, jak jsme se původně domnívali).
Ulička je (jak jinak) slepá a končí na malém náměstíčku, kterému vévodí portál jakési štoly. Zastavujeme a po zběžné prohlídce portálu konstatujeme, že tato památka nemá vztah k tématu našeho zájezdu a že by byla spíše zajímavá pro naše kamarády havíře.

Portál štoly v Brethu (Logu pod Mangartom)
Omyl, přátelé, velký omyl…!
Mimoděk jsme se totiž ocitli před vyústěním gigantické podzemní dopravní tepny, která téměř dva roky obousměrně zajišťovala logistiku boveckého úseku fronty. Podzemní tunel Raibl – Breth (dřívější název pro Log pod Mangartom) musel totiž nahradit pozemní komunikaci Predelským sedlem, která byla vinou italské artilerie a častých lavin nepoužitelná.
V Raiblu se dolovalo odpradávna a tamní důlní díla tvořily spletité chodby, kde se křižovali štoly starých římanů s chodbami, raženými na úsvitu století dvacátého. Z důvodu akutní potřeby odvodnění celého díla byl mezi lety 1899 a 1902 jihovýchodním směrem, pod hřebenem Predelské glavy, proražen tunel ústící do údolí Koritnice. Právě tento tunel se stal onou životně důležitou spojnicí s týlovým zabezpečením.
K využití tunelu bylo nutné v Raiblu sfárat, popř. vyfárat cca 240 m hlubokou šachtou. Doprava 4844 m dlouhým tunelem probíhala na úzkorozchodných důlních vláčcích, které tahaly malé elektrické mašiny, napájené vlastní vodní elektrárnou v Možnici.
Během zmíněných dvou let přepravil tunel neuvěřitelných 33.485 vlaků (46 vlaků denně!) a na nich 450.000 vojáků a 250.000 tun materiálu.

Výjezd v Brethu za Světové války
Je nemožné si dnes představit, jaké pocity při této iniciační cestě horou prožívali mladí vojáci, mířící z relativního klidu zázemí  do pekla sočské fronty. Nechme tedy promluvit jednoho z nich, českého malíře, spisovatele a také rakousko – uherského artileristy,  Josefa Váchala, který cestu tunelem zažil v březnu 1917 a zanechal nám o tom zprávu ve své knize Malíř na frontě:
„Úplné zařízení šachty s tisíci metry štol pod zemí, jimiž do kotliny brethské dopravoval se za války materiál válečný, potravinový a lidský, by úhony nevzal střelbou italskou a lavinami na cestě Predilpassem. Nejkratší cesta z etapy a vnitrozemí do Boveckého úseku, k ledovcům a údolím, v nichž číhala smrt! V klecích spustili nás na dno dolu, voda lila se na naše hlavy: náš společný pád, zatracení a svržení v hrůzy, tak vypadal můj průchod k frontě. Hluboko pod zemí spousta křižujících se kolejí na všechny strany, tisíce žárovek s vozíky a náklady nejrozmanitějšími mihalo se kolem nás. Usedáme na miniaturní vozíčky dávající se do pohybu, rachot a hluk se vzmáhá; řítíme se tmou, šerem a zas kolem světel vpřed, do neznáma. Potkáváme či předbíhají nás na zastávkách celé vlaky vozíků s municí, masem a bednami, a zas jiné vláčky, na nichž sedí lidé zbědovaní, špinaví a zablácení, přicházející přímo ze zákopů namnoze s obvazy z polních nemocnic u fronty, jedoucích do nemocnic v zázemí; mezi nimi vojíni jdoucí přímo ze zákopů rovnou do odvšivováren a pak na dovolenou a jiné transporty. Ve velikých kutlozích složeno množství bedniček různého formátu a velikosti, fršlágů různých nábojů děl. - A cesta nemá konce! Snad dvě hodiny jedeme již v chladu podzemí ohlušeni skřípotem kolejí, rachotem vozů a v dálce zmírající ozvěnou; věru, předložil jsem si otázku, nejsem-li takto již za živa do pekla tažen? - Pak rostl jakýsi přísvit, vzduch změnil se a zředil, obloha plná hvězd se nám objevila! Vyjeli jsme z hory, z panství Gnomů na světlo boží, jakým se nám jevilo nebe vysoko nad skalami obepínajícími Horní Breth! Točí se mi hlava plna dojmů nad ranní jízdou sněžným rájem pod lednými velikány a právě ukončenou pekelnou ve tmě, lůnem nitra obrovitých skal; údolí, pokud rýsovalo se viditelnými konturami, zdálo se mi býti sněným kdys údolím z Poea.“
V tuto chvíli nám výše zmíněné informace zůstávají ještě utajeny a tak se nevzrušeně vydáváme hledat zmíněný vojenský hřbitov.  Není to příliš těžké, protože vojenský hřbitov plynule navazuje na hřbitov civilní, který jsme viděli ze silnice. Pohřebiště se nachází uprostřed háje vzrostlých stromů a je děleno na čtyři terasovitě navazující hrobová pole. Co pole to jeden válečný rok…

Hřbitov v Brethu (Logu pod Mangartom)
Stoupáme terasami podél dlouhých řad jednoduchých kovaných křížů a stél se jmenovkami mrtvých a cestujeme časem. Aktuální datum zobrazují displaye na křížích a zelená archa hřbitova se zvolna odpoutává od časoprostoru. Již neexistují nově postavené rodinné domky s výhledem na křížový háj ani kůzlata dovádějící na hřbitovním valu. Dokonce tu nejsou ani naši kamarádi, kteří pokuřují ve stínu stoletých smrků – jsem tu jen já, Jura, Tomáš a osm set chlapů tam dole, kteří barytonem větru v korunách stromů odříkávají svoji mantru: „…že my mrtvi tu ležíme, jak zákony kázaly nám.“
Vážeme trikoloru na první kříž s českým jménem a systematicky hledáme další – mělo by jich tu být devětatřicet. Zhruba na třetí terase začínají být hroby dvojmístné. Nepřekvapí nás ani hrob, ve kterém odpočívá křesťan spolu s bosenským muslimem, jen nás napadne paralela s dnešní vzájemnou nesnášenlivostí těchto dvou vyznání. Blížíme se k jaru sedmnáctého roku a hroby již jsou trojmístné; dokonce jsme našli pár křížů se čtyřmi jmenovkami…  Zarazíme se jen tehdy, když z omšelé, ražené cedulky vyluštíme strohý nápis UNBEKANNT (neznámý). Těhle UNBEKANNTů je nějak moc; sakra, těm mrtvým je to asi fuk, ale já to v návalu emocí vnímám jako hroznou nespravedlnost – umřít beze stopy. Na konci terasy posledního válečného roku  je v rohu hromadný hrob osmadvaceti neznámých padlých…
Cestou zpět se vracíme do reality, ke kamarádům a také k místnímu monumentu – osmimetrovému sousoší, jehož autorem je pražský akademický sochař Ladislav Jan Kofránek. Na rozdíl od Váchala, který jako nosič a později kreslíř úseků fronty byl každodenně v ohrožení života v první linii, dostal Kofránek, jako čerstvý akademik, prakticky okamžitě rozkaz zahájit práci na pomníku pro hřbitov v Brethu a byl tak relativně ušetřen přímých hrůz vysokohorských bojů.
Relativně proto, že své dílo tvořil přímo na místě, rozuměj: na hřbitově, kde denně pochovávali jeho rozstřílené spolubojovníky. Těžko říct, která z můz by si na takové místo prosycené smrtí a utrpením troufla a snad proto je Kofránkův pomník velmi realistký a postrádá rozmáchlejší uměleckou invenci. Já říkám: Zaplaťbůh! Na rozdíl od různých klečících či pololežících skulptur, případně podivných lvů v různém stupni cepenění, kterými jsou podobné pomníky osazeny u nás doma, představuje Kofránkovo sousoší dvojici hrdých, nezlomených a vítězných bojovníků, kteří svůj zrak dosud upírají k hoře Rombon, kde padla většina zde pochovaných mrtvých.

Pomník L. J. Kofránka v Brethu (Logu pod Mangartom)
Ne náhodou je jeden z vojáků na sousoší Bosenský pěšák, který vlastním tělem, jakoby přimknut, chrání o úroveň výše stojícího rakouského horského myslivce (jestli tuto kompozici měl Kofránek v zadání, nebo je to čistě jeho autorská koncepce se již asi nedozvíme). Bosňáci na frontě vynikali svojí statečností kombinovanou proslulou balkánskou divokostí, ač se nám může zdát, že k tomu měli věru málo důvodů.
Zde proto krátký historický exkurz:
Bosna a Hercegovina byly roku 1908, po čtyřstech letech nadvlády Osmanské říše, anektované, tzn. násilně připojené k RU císařství a středoevropskému kulturně politickému prostředí, což nám bylo vždy vykládáno jako akt agrese, ne-li imperialistického výboje.
Nikoliv. Anexi předcházelo úspěšné protiturecké povstání Bosňáků, po kterém vzalo roku 1878 území Bosny a Hercegoviny pod svoji ochranu, neboli protekci, právě RU císařství (protektorát BiH) a to na základě rozhodnutí mezinárodního berlínského kongresu (!). Vídeň se zavázala nastolit v zemi, zmítané de facto občanskou válkou, mír a pořádek (dnes bychom to asi nazvali mírovou misí). Při této misi docházelo k prudkým bojům jak s povstalci, tak se zbytky osmanské armády a rakušané při ní ztratili stovky mužů. V roce 1882 bylo dokonce nutné potlačit místní povstalecké bandy regulérním vojenským tažením, kterého se zúčastnili mimo jiné i plzenští „pětatřicátníci“. Opět umírají stovky vojínů, nicméně zem je vyčištěna a Rakousko – Uhersko tak konečně plní mezinárodní mandát.
Mandát byl však jen dočasný; formálně zemi stále vládl turecký sultán. Z důvodu zamezení dalších národnostních nepokojů a akutní potřebě investic do zaostalé zemědělské země, přistupuje vídeňská vláda po dlouhotrvajících politických diskuzích ke zmíněné anexi.
Anexe je po zdlouhavých diplomatických jednáních uznána všemi velmocemi a dokonce největšími rakouskouherskými rivaly v této části jižní Evropy:  Osmanskou říší i Srbskem. Téměř okamžitě začínají masivní investice do průmyslu, školství a především infrastruktury. Na univerzitách ve Vídni, Budapešti a Praze vzniká první generace bosensko-hercegovské inteligence. Jelikož císařství nebylo žádným „žalářem národů“, jak se nám pokoušela ústy obrozenců namluvit oficiální propaganda všech našich dosavadních republik, vzniká již roku 1910 bosenská ústava a parlament, což pokládá základ pro moderní politickou soutěž.  Tato z našeho pohledu „pouhá“ autonomie byla daleko největší mírou samostatnosti bosenskohercegovkého státního útvaru od poloviny 14. století a také na dalších následujících pětaosmdesát let (Bosňáci byli jako národnost uznáni až při sčítání lidu v roce 1971!)…
Místní většinové muslimské obyvatelstvo chápe zpočátku nové pořádky jako ohrožení jejich svobody vyznání. Záhy však zjišťují, že nová vláda jejich víru prozíravě plně respektuje a nedává tak záminky k propuknutí fundamentalistických projevů. Nově zřizované bosenské regimenty dokonce mají své polní imány, což byla v evropské vojenské tradici značná rarita. Také nedotknutelnost soukromého vlastnictví, především půdy, je Vídní přirozeně garantována a to bez ohledu na vyznání, národnost či politické přesvědčení.
Tady všude můžeme hledat důvody, proč bosenské regimenty na frontách Velké války tolik vynikali…

Pro úplnost bych rád zmínil ještě dva významné české umělce, kteří sloužili na sočské frontě.
Jedním z nich je básník Fráňa Šrámek, který přes svůj dlouhodobě deklarovaný pacifismus a odpor k armádě (nebo možná právě proto), prošel prakticky všemi rakouskouherskými bojišti. Již v srpnu 1914 odjíždí s „Pražskými dětmi“ 28. pěším plukem do první linie v Haliči, kde je raněn. Po vyléčení a dovolené se v květnu 1915 přesouvá na Soču, do oblasti Rombonu, kde působí jako nosič a sanitář do června 1916. Od září je předislokován na rumunskou frontu a v listopadu 1917 pro změnu zpátky na frontu italskou  – na Piavu. Přestože je  eráru známo jeho předválečné antimilitaristické přesvědčení a také některé „přešlapy“ z činné služby, zastihne ho konec války ve službě ve vídeňské Militär–Kanzlei…
Posledním ze čtyřlístku kumštýřů  je jeden z mých nejoblíbenějších fotografů Josef Sudek. Sudek, v tuto chvíli ještě zatím jen čerstvě vyučený knihař, rukuje v prosinci 1915 k 74. pěšímu pluku a s ním také na jaře 1916 odjíždí na sočskou frontu. Zde je v květnu 1917 raněn střepinou do ramene tak nešťastně, že mu musí být v Grazu celá paže amputována. Zbytek války stráví po různých lazaretech a špitálech. Přesto, že již na frontě amatérsky fotografuje, první ryze umělecké fotografie vznikají až v pražské Invalidovně. Sudek umělecké fotografii zcela propadá a po válce ji dokonce vystuduje jako obor. Fotografie z Invalidovny později zpracovává do svého snad nejznámějšího cyklu, aby se k válečnému tématu již nikdy nevrátil. Přesto se jeho trpká válečná zkušenost v jeho díle odráží. Jeho obrázky oslavují krásu všednosti, kterou si uvědomíme až, když „…doba vymknuta z kloubů šílí.“. Já v jeho fatální melancholické lyrice tuším i nahlas nepřiznaný flash naděje…

Josef Sudek: Z Invalidovny
Na závěr tradiční, politicky nekorektní a nevyvážená poznámka pod čarou:
Umělci obecně jsou vojáky mizernými, což je snad přirozené jejich svobodně poletujícím duším. Nejinak tomu bylo i v případě výše zmíněných pánů; Váchal proslul svoji extrémní nešikovností s kvérem, kvůli které byl přeložen k dělostřelcům, Šrámek byl nápadně „hodný“ na ruské zajatce a o Sudkovi si také nemůžeme dělat žádné iluze: Jeho zug (četa) byl zmasakrován vlastní chybně zaměřenou dělostřelbou a Sudek přežil jen díky tomu, že byl zrovna arestován na latrinách.
Nicméně; přesto, že jim služba v armádě přinášela nepředstavitelná fyzická a duševní muka, vytrvali ve své přísaze vlasti a císaři až do hořkého konce, jakkoliv měli jistě spoustu příležitostí zbavit se tohoto jha přeběhnutím, zajetím či dezercí. Čest a sláva jim…!

Zdroje: Wiki, Drnek, Vondrovský – Hoši jako květ; Účast českých vojáků na Sočské frontě… - E. Papcunová; www.vachal.cz

Příště: Caporetto...

Žádné komentáře: